Počkejte prosím...
Nacházíte se: VŠCHT Prahastuduj.vscht.cz → Příběhy úspěšných → Ing. Petr Jenčík

Ing. Petr Jenčík

Petr_Jencik_web1

Autor pití pro chemiky – a nejen pro ně

V Prádle, malé obci kousek od Nepomuka na Plzeňsku, je snad nejvíc palíren u nás v přepočtu na počet obyvatel. „Víc je jich prý jenom v Mexiku, kde se všude pálí tequilla, tady máme tři,“ uvádí mě do místního koloritu majitel likérky - společnosti Jenčík a dcery, inženýr Petr Jenčík, samozřejmě absolvent VŠCHT Praha.
Neodpustím si na úvod malou osvětovou vsuvku, neboť, jak mě v Prádle poučili, lidi v tom mají zmatek. Obecně totiž nerozlišují mezi palírnou, lihovarem či výrobnou lihovin. Takže: v palírně či pálenici se pálí většinou ovoce. Destilát, který je finálním produktem, by měl mít charakteristické znaky suroviny, z níž byl vypálen. Vinný destilát má jiné, slivovice také jiné, třešňovice by se měla lišit od meruňkovice a tak dále. Lihovary naopak vyrábějí čistý líh z cukernatých či škrobnatých surovin, který naopak musí být chuťově neutrální, a prodávají ho dál. Mimo jiné i inženýru Jenčíkovi, který ho zpracovává ve své likérce na další produkty: třeba ho aromatizuje bylinkami, ovocem, květy či plody.

„Děláme jedenáct výrobků, ale začínal jsem s fernetem. Jeho recepturu jsem jako pracovník Stocku, dříve Likérky Plzeň  Západočeských lihovarů a konzerváren, dobře znal. Dneska to bude znít jako pohádka, ale jeho receptura nebyla žádným velkým  tajemstvím – dokonce se kdysi objevila v rámco- vé formě v technicko-hospodářských normách, které za starého režimu platily v celém oboru.“ Do tohoto produktu se ovšem pustili po roce 1990 i další podnikatelé, kteří se rozhodli, že výroba nedostatkové lihoviny bude jistou cestou k úspěchu. Ne každý ale měl původní recepturu, a tak mnohokrát zklamaný spotřebitel začal požadovat ten „pravý“ fernet pouze z Božkova. „Naprostá většina nových značek tuzemských  fernetů  , stejně jako nově dovážené značky z Itálie, neodpovídaly chuťově našemu tradičnímu typu fernetu. Prodělali jsme na tom,“ konstatuje inženýr Jenčík, „ten náš  je sice také pravý, vyrábíme jej dál, ale ani zdaleka netvoří páteř produkce.“

Když člověk vejde do kanceláře majitele prádelského lihovaru a zaostří v oblacích cigaretového dýmu, uvidí člověka, kterého bych přirovnala k bodrým postavám francouzských románů. Trochu Colas Breugnon, střižený špetkou pařížského šarmu a jistého zdravého nadhledu i zapálením pro to, co dělá. Inu, vliv Francie se nezapře. Petr Jenčík patří totiž k těm pár desítkám Čechů, kteří v dobách, kdy něco takového představovalo těžko splnitelný sen, absolvovali střední školu na francouzském lyceu v Dijonu, kam byli oficiálně vysláni. On to stihl téměř v hodině dvanácté, nastoupil v roce 1968, studia ukončil v roce 1971, kdy byly výjezdy zrušené… „Dnes je to obnovené, ale moc zájem není, což je pro mě nepochopitelné…“, diví se inženýr Jenčík.

V roce 1971 nastoupil na VŠCHT v Praze. „Mně totiž bylo jasné, čím budu, už od šesti let. Ještě v pěti jsem chtěl být zedníkem, ale pak mě to naštěstí přešlo,“ směje se bodrý inženýr. Rodinná tradice totiž vykonala své.  „Táta byl lihovarníkem tady v Prádle od roku 1946 ještě za sedláků, jeho otec byl lihovarníkem v Týništi nad Orlicí, rod pochází z východních Čech a otcův bratr byl také lihovarníkem.  Celá široká rodina, jednou jsem to počítal, měla asi deset lihovarníků, já jsem jedenáctý. Takže to bylo úplně jasné. Do Dijonu jsem jel bez ohledu na to, co budu dělat potom, ale i tam jsem měl kliku. Burgundsko je svým způsobem oblast dobrého jídla a pití . Ve Francii jsem navázal kontakt s firmou Martell z Cognacu, kde jsem měl kamaráda. Tam, ale i při svých cestách třeba do Anglie o prázdninách a svátcích, které tam jsou dlouhé, jsem viděl spoustu věcí. Odmala jsem tuhle profesi pro sebe bral jako samozřejmost. Rodinná tradice vám dá prostě takové geny, že už si vlastně nepředstavujete svůj život jinak. Když jsme bydleli v lihovaru, tak táta taky plno věcí dělal doma. Protože tehdy lihovar byl víceméně jenom výrobnou polotovarů, takže se tu dělaly destiláty. A pokud chtěl mít táta doma nějaké dobré pití, tak si ho musel dodělat. Já jsem pořád žil mezi demižóny, filtračními papíry a tak dále, takže jsem o tom oboru měl docela jasnou představu a od 15 let, kdy už jsem mohl na brigádu, jsem destiloval v lihovaru.“

Byl jeden král a měl tři dcery… Realita je zajímavější než pohádka. Inženýr Jenčík má tři dospělé dcery a byla otázka, zda se některá vydá na cestu rodinné tradice. Přeci jen rovnoprávnost sem, rovnoprávnost tam – sládková je také v pivovarech výjimkou, což teprve lihovarnice. Ale proč ne? Prostřední dcera Hana se vydala v tátových stopách, absolvovala také VŠCHT Praha na kvasné chemii, byla dobrá i při studiu a je nadějí firmy do budoucna. Ještě si dodělává účetnictví, aby byla připravená opravdu dokonale…

Ale vraťme se k počátkům, kdy dcery byly ještě malé a otec v prostorách u domu svých rodičů v Nepomuku plánoval, co bude vyrábět, když se mu nepovedl první pokus o privatizaci pálenice v Prádle. „Z  předcházející doby měl člověk představu, že se všecko prodá samo; když jsem dělal u Západočeských lihovarů a konzerváren, tak spíš byly problémy něco vyrobit, než prodat. Bylo mi 40 a bez jakéhokoli ekonomického vzdělání nebylo jednoduché se strefit třeba do přesného ekonomického odhadu trhu…  Časem jsem zjistil, že vyrábět jenom fernet je málo, že musím dělat minimálně hlavní lihoviny, které hostinští potřebují. Od začátku jsme zaměřeni na gastronomii, tak děláme tuzemský rum, vodku a další základní lihoviny, které každý hostinský potřebuje, nepřijede si přeci ke mně jenom pro fernet,“ vzpomíná na začátky majitel likérky.

Postupně sortiment rozšiřoval a zásadní změna začala kolem roku 2000. „Začali jsme vyrábět Ďábelský Krvesaj, což je lihovina podivného názvu a dělali jsme ji na zakázku. Přišli za mnou kluci, kteří měli někde na západní hranici diskotéku. Prý se tam hodně pije německá lihovina Dracula, což byla lihovina s malým obsahem lihu, jenom 24 %, ale obsahovala čínské ostré koření. Lidem to chutnalo, navíc lihovina se dala míchat s nealkem, což frčelo už tehdy a trvá to dodnes. A kluci chtěli, abych jim udělal něco takového. To jsem odmítl, protože jsem nechtěl dělat nějakou kopii, ale vzal jsem základní věc, což znamená ostré čínské koření a trochu jsem to jinak naladil. Základem je šťáva z třešní, Němci mají, řekl bych, lesní plody.  Udělal jsem výrobek, který byl jiný, což si myslím, že bylo fajn. K novému výrobku jsme si nechali udělat docela zajímavou lahev. Lihovina měla úspěch, i když to není nic levného. Navíc se pije podle rituálu ze zkumavek umístěných ve stojánku. Je to zajímavé asi i pro hostinské, je to vlastně malý panák 0,2 dcl a ve vysoké a úzké zkumavce vypadá, že to je hodně pití. Takže hostinští si mohou nasadit dobrou cenu. Od začátku století  představuje náš hlavní produkt a tvoří nějakých 90 procent výroby. Ostatní výrobky jsou prostě doplňkové. Dneska jsme se s Krvesajem dostali i na náročný trh do Kanady a něco jsme vyvezli i do Nizozemí.“

Výroba nových produktů ho jako technologa nesmírně zajímala, bavila, takže vyrobil sérii určitých specialit, které u nás na trhu nejsou běžné. „Děláme třeba Elixír sv. Jana Nepomuckého. Vznikl na zakázku rodiště světce Nepomuka a tamní farnosti, protože chtěli mít svůj poutní likér. U něj jsem zase vycházel z myšlenky, že takové věci by měly mít svou historii nebo alespoň zdůvodnění, proč jsou takové, jaké jsou. Využil jsem toho, že v době svatého Jana tady byl klášter cisterciáků pod Zelenou horou a cisterciáci nynější, tedy jejich odnož trapisté v Římě, dělají všechno na bázi eukalyptu – od čokolád přes inhalační roztoky až po lihovinu. To jsem vzal jako pojítko a Elixír sv. Jana Nepomuckého kromě toho, že má bylinný základ, má chuť a vůni eukalyptu,“ vypráví o vzniku dalšího úspěšného produktu. „V lihovarnictví není moc absolventů naší školy, většinou dělají pivo. I proto si mnohé firmy nechávají celou sestavu udělat od dodavatelské firmy včetně receptury.  V zásadě namíchají jenom líh, cukr, aromata, vyfiltrují to a mají hotový výrobek.  Já se snažím, i když s aromaty pracujeme samozřejmě taky – ale jen s přírodními,  vždycky si recepturu sestavovat sám. To znamená nebrat to jako hotový výrobek, který může dělat kdokoli. Vždycky chci, aby to bylo typické pro firmu. A samozřejmě je to tajné,“ definuje své krédo Ing. Jenčík.

Ve vzpomínkách se do školy rád vrací i Petr Jenčík. Vzpomíná na slavná jména: profesora Petrů,  profesora Šíchy, docenta Černého („Při první přednášce nám řekl svou adresu, prý, kdybychom ho chtěli ztlouct. Každou posluchačku na chodbě zdravil první a absolutně nesnášel taháky… Na jeho přednášky bylo narváno a zkouška u něj byla sice náročná, ale  bez stresu, prostě jsme si povídali, chtěl, aby člověk fyzikální chemii rozuměl.“). I za jeho časů byla sítem úspěšnosti hned v prvním ročníku matematika. „Tím, že jsem byl ve Francii a studoval na matematické větvi, jsem na vysoké škole nikdy neměl vyšší matematiku, než co jsem znal ze střední školy. V Dijonu jsme měli osm hodin matematiky týdně a sedm hodiny fyziky, včetně integraci a derivaci. Matematika na VŠCHT nebyla pro mě nic složitého“.

A co s odstupem několika desetiletí na své mateřské vysoké škole nejvíce oceňuje? „Podle toho, co vím od kolegů z jiných škol, bych řekl, že naše škola si dlouho zachovala, asi díky pedagogům, smysl pro realitu. To znamená, že to nikdy nebylo jenom nějaké výzkumné a odtržené pracoviště. Konkrétně kvasná chemie vždycky velmi dobře spolupracovala s pivovary, to je u nás hlavní nápojářské odvětví. Docenta Čepičku znali ve všech pivovarech a on je znal také, teď to bude podobné, paní profesorka Basařová je pojem pro dnešní pivovarníky.  VŠCHT byla a je škola, která vždycky byla docela praktická a díky některým špičkám byla i na vědecké úrovni hodně vysoko.“

Aktualizováno: 5.9.2014 09:38, Autor: Ivana Picková

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum
zobrazit plnou verzi