Počkejte prosím...
Nacházíte se: VŠCHT Prahastuduj.vscht.cz → Příběhy úspěšných → Prof. Ing. Pavel Kočovský

Prof. Ing. Pavel Kočovský

kocovsky_web

Věda je dřina i potěšení

Studovali u nás, pak se vydali do světa a dosáhli tam vynikajících výsledků i prestižního postavení  –  i takové osudy mají naši absolventi. A nejde jenom o emigranty, kteří opustili republiku z různých, hlavně politických důvodů před rokem 1989. Ještě před vstupem do EU, ale i po něm zamířili do zahraničí buď na vysoké školy nebo do firem mnozí lidé s diplomem VŠCHT. Příkladem je i profesor univerzity v Glasgowě Ing. Pavel Kočovský, DSc.

Na začátku jeho životní dráhy chemika byl jako v mnoha jiných případech nadšený učitel. Nejen na základní škole („Na úžasného Karla Trpáka dodnes vzpomínám, byl to neobyčejný kantor.“), ale i na VŠCHT Praha, která v době, kdy stál před maturitou, pořádala večerní přednášky pro studenty z gymnázií; probíhaly jednou týdně, několik týdnů za sebou. „Chtěli studentům ukázat, jak vypadá vysokoškolská přednáška, a případně je nalákat na studium. Přednášky byly z organické, anorganické, analytické, i fyzikální chemie, a zbytek si nepamatuju. Ale vím, že profesor Červinka mě přímo uhranul způsobem, jak přednášel,“ vzpomíná Pavel Kočovský.

Usměvavý pán má svým zjevem i projevem daleko k tradičním klišé lehce odtažitého vážného profesora přírodních věd a člena Královské společnosti v Edinburghu. Kulatý, samý smích – těžko by někdo hádal, že patří k těm osobnostem chemického bádání, které mají za sebou výrazné vědecké úspěchy a světové priority v oblasti vývoje nových syntetických metod, vysoce selektivních katalyzátorů a detailního studia reakčních mechanismů v organické chemii.

Ale vraťme se ještě k začínajícímu studentovi, který měl hned po vstupu na fakultu svého obdivovaného „boha“. „Profesor Červinka tehdy základní organiku nepřednášel, ale v letním semestru 4. a v zimním 5. ročníku měl přednášky z reakčních mechanismů pro studenty specializace. Začal jsem na ně chodit, ale mezi studenty z vyšších ročníků jsem byl najednou nápadný. Chodilo nás tam nějakých deset-dvanáct, pan profesor samozřejmě všechny ostatní znal, teď jsem se tam octl já – cizí a tak se hned ptal: „A odkud jste vy?“ Já jsem si netroufl říci, že jsem prvňák, tak jsem jenom špitnul, že jsem z nižšího ročníku. Ale nechal mě tam. Po pár měsících jsem za ním sám šel a vysvětlil jsem mu, že končím teprve první ročník.  Že zkoušku ze specializace sice dělat nemůžu, ale že bych si přišel udělat zkoušku ze základní organiky, která se učila až od třetího semestru. Odsouhlasil mi to.“
Samozřejmě, že byla za jedna…

Během studií už kromě práce v laboratoři profesora Červinky začal Pavel Kočovský docházet do ÚOCHB. „Já jsem začal studovat na podzim v roce 1969, kdy už byl u moci Husák a Akademie věd byla těžce stíhaná. Dokonce to tam dospělo k tomu, že se nepovolovalo některým lidem dokončit aspiranturu, měli sepsané disertace, několik let pak ležely v šuplíku… S velkými doktoráty (DrSc) to bylo ještě horší, mnozí se jich nedočkali nikdy, zatímco jiní je dostávali za to, že měli stranickou ligitimaci. Povedlo se mi dát v ÚOCHB pomyslně nohu do dveří a dostal jsem se tam.“

„Ústav na okupaci v roce 1968 těžce doplatil. Řada vůdčích a ve světě uznávaných chemiků odešla na západ, do Švýcarska, Francie, Holandska, i do zámoří.  Na jejich místa nastoupili lidé, kteří mnohdy nebyli na jejich úrovni. Nic se nesmělo, cestovat se nemohlo, publikovat prakticky jenom v Collectionu, v zahraničí jen výjimečně. Všechny rukopisy, které se kamkoliv posílaly, musel schválit ředitel.  Já jsem chtěl koncem roku 1982 poslat rukopis do Tetrahedronu, mezinárodního časopisu vydávaného v Anglii. Tehdy chtěli jedno číslo věnovat památce Prof. Františka Šorma, nedávno zesnulého zakladatele ústavu. A protože byl členem redakční rady Tetrahedronu, vyzvali chemiky z celého světa, aby tam přispěli. Já jsem do Tetrahedronu napsal práci a byl jsem volán na kobereček k řediteli, chtěl vědět, co tím zamýšlím. Nakonec mi to povolil a byla to jediná práce ze Šormova mateřského ústavu, která byla v Tetrahedronu otištěna…“

„Zahájil jsem v ústavu aspiranturu, tématem jsem načichl už tady ve škole – stereochemií, kterou jsem chtěl rozvíjet v oblasti steroidů. V ÚOCHB jsem pak pokračoval a zůstal celkem 15 let,“ vrací se zpátky v čase profesor Kočovský. Nabídli mu tehdy i z Karlovy univerzity, zda by tam externě nepřednášel, souhlasil. „Přinesl jsem tam, mimo jiné, retrosyntetickou analýzu v organické chemii, která byla do té doby v Československu věcí neznámou, a přednášel jsem ji až do svého odchodu z Československa (1989). V polovině 70. let jsem také inicioval domácí ‚Chemické dýchánky‘, které se střídavě konaly u mě doma a u Dr. Františka Turečka (nynějšího profesora na University of Washington v Seattlu) pro pečlivě vybranou společnost, vždy s něčím dobrým k jídlu i k pití. Obvykle jsme se bavili o tom, co zrovna děláme, co se chystáme dělat, a co se děje v našem oboru na západ od Šumavy (ale i na východ). Doc. Jan Konvalinka (ŮOCHB, Karlova univerzita, a člen Učené společnosti) si dodnes pokládá za čest, že se jich směl zúčastnit. Nebyla to setkání ve stylu režimu ne právě přátelsky laděných seminářů, jaké pořádal policií umučený Prof. Patočka, ale k ‚hanobení‘ tam kromě chemie docházelo vždycky; nicméně nikdo nás nikdy neudal, a tak jsme se scházeli bez omezení, jak se nám a naší chemii zachtělo. Ta setkání byla úžasně inspirující, často vedla k nové spolupráci, ale hlavně tam docházelo k ‚jiskření ducha‘, jak to charakterizoval nedávno zesnulý, o generaci starší Dr. Vladimír Hanuš (žák Prof. Heyrovského a Brdičky), který se sice nedočkal velkých poct, ale který byl nám všem nejvyšší vědeckou, i morální autoritou.“

Pavel Kočovský v roce 1977 aspiranturu dokončil a samozřejmě se rozhlížel, kam by se vydal za dalšími zkušenostmi. S dneškem je to nesrovnatelné, současní studenti i doktorandi si mohou vybírat, kam vyrazí na zkušenou. „My jsme si nesměli nic vyřizovat, nikam napsat, to by bylo na okamžité rozvázání pracovního poměru. Nebyl jsem ve straně a byl jsem svobodný, což byla pro výjezd ta nejhorší kombinace, a tak to trvalo šest let. Nakonec vedení ústavu došlo k závěru, že by snad přece jen stálo za to, aby mě pustili. Povedlo se to, byl jsem ve Státech na Cornell University rok a čtvrt (1983/1984) a pak jsem se vrátil. Bylo to úžasné. Laboratorní technika je samozřejmě v zásadě stejná, baňka je všude na světě kulatá, ale celá atmosféra tam, filosofie bádání, pracovní nasazení, a styk s nejlepšími světovými laboratořemi byly nesmírně inspirující. A taky skvělý šéf, Prof. John McMurry, po němž je pojmenována jedna reakce, a kterého zná celý chemický svět kvůli jeho velmi oblíbené učebnici organické chemie; nedávno se dočkala i českého vydání.“

Samozřejmě musím se s ohledem na průběh vyprávění zeptat, proč se tedy Pavel Kočovský vracel zpátky? „Byly různé důvody…  Jednak jsem měl mít aspiranta a diplomantku, kteří vypadali dobře, tak jsem si říkal, že do začátku to není špatné, když začnu dělat vlastní práci. Pak tu bylo rodinné zázemí. A kromě toho, když se tehdy začalo vážněji jednat o mém výjezdu, přišel za mnou můj tehdejší šéf Dr. Václav Černý a řekl mi, že když mu slíbím, že se vrátím, tak dokáže, abych se ven dostal. Slíbil jsem a on to dokázal. Nemohl jsem se tedy nevrátit…“
Život šel dál. „Byl jsem svobodný, žil jsem u maminky (otec zemřel v roce 1980) a nic moc mi nescházelo. V půl  sedmé ráno jsem odešel do ústavu, o půlnoci jsem se vrátil a nemusel se o nic starat. V roce 1987 jsem se však oženil a začaly běžné starosti; nejtěžší bylo sehnat byt.“ Pavel Kočovský nakonec byt sehnal, jenže po čase do sousedního bytu vtrhla tlupa nepřizpůsobivých občanů, která z domu se štukovými stropy v Nuslích na nám.  Bratří Synků udělala během pár týdnů „kůlničku na dříví“. Žít se v takovém prostředí nedalo… A protože získat jiný byt bylo tehdy nemožné, využil pozvání univerzity v Uppsale k ročnímu pobytu v laboratoři Prof. Jana Bäckvalla jako hostující profesor a počátkem října 1989 odjel i s manželkou do Švédska. „To už hydra komunismu začala umdlévat, a proto nás nakonec pustili oba; rok před tím by to bylo nemyslitelné. Ale odjížděli jsme jako tisíce jiných před námi s tím, že se nikdy nevrátíme, a už nikdy neuvidíme naše blízké, kamarády, a kolegy. A nikomu, ani těm nejbližším, jsme nemohli prozradit, že je moje žena je ve třetím měsíci těhotenství; režim se totiž bránil zuby nehty tomu, aby se děti rodily v cizině.“

„V Uppsale jsem byl v podstatě svým pánem. Měl jsem nějaké výzkumné peníze od NFR (hlavní švédské grantové agentury), takže jsem si víceméně dělal, co jsem chtěl. Bylo to volné pokračování práce v Praze, měl jsem z toho období asi čtyři nebo pět publikací. Pro vědeckou práci vynikající podmínky. Švédsko je zajímavá země, pro nás trochu exotická, hlavně čím víc na sever. Ono když sluníčko od podzimu do jara vychází v 11 a zapadá ve dvě… Ale zase v létě, když koukáte z okna, na jedné straně zapadá (v 11 hodin) a o kus vpravo začne vycházet (v jednu či ve dvě), úžasný zážitek. My jsme prožili nádherný týden před letním slunovratem  na Gotlandu ve Visby, kde jsme měli půjčený dům. Z balkonu jsme koukali na západ slunce do moře, a jak to pohasínalo, tak o kus na východ začala obloha růžovět. Výhled na moře, siluety ranně gotických kostelů, mohutné městské hradby, krása. Je to příjemná země, ale mojí ženě vadila ta zimní tma; a navíc ta švédská drahota a vysoké progresivní daně...  Nabízeli mi docenturu, ale já jsem viděl, že by to prostě nešlo.“

Zastavme se před dalším putováním a řekněme si něco o vědeckém bádání Pavla Kočovského. „To se vysvětluje obtížně, protože nejdřív si musíme ujasnit, co je chiralita, co asymetrický uhlík a k čemu to je.  Zkrátka, naše tělo je postavené z molekul bílkovin; když si postavíte jejich model tak, aby odpovídal originálu, zjistíte, že jeho zrcadlový obraz není s originálem totožný. Ve skutečnosti jen některé molekuly, říká se jim chirální, však mají tuto vlastnost a chovají se navzájem jako pravá a levá ruka (z řečtiny chiros = ruka). A to, co máme v našem těle, to je vždycky jeden „enantiomer“ a ne ten druhý. I léčiva mohou splňovat tuto podmínku a být tedy chirální. Když máte v těle všechno v té jedné chiralitě a budete působit nějakým léčivem, tak se jinak bude chovat předmět a jinak jeho zrcadlový obraz (enantiomer), budou tedy s živou hmotou interagovat odlišně, tak jako pocítíte rozdíl mezi pravou a levou rukavici, chcete-li si ji natáhnout na pravou ruku. V současné době z deseti nejvýnosnějších léčiv na světě je devět, která jsou chirální. Byznys je to tedy velký a samozřejmě tlak na co nejlevnější výrobu je značný.

Navrhovat nové metody, jak selektivně udělat jeden enantiomer a ne ten druhý, je tedy velmi žádoucí. Tak o to se snažím – vyvíjet takové postupy a vyvíjet je katalyticky. K tomu, abyste vyrobili jeden enantiomer, musíte mít nějaký element (činidlo) do začátku, který už tuhle vlastnost má, tedy, že je chirální. A indukuje pak přednostně vznik jednoho enantiomeru produktu a ne toho druhého. Ideální je, když toho činidla stačí katalytické množství, protože chirální substance jsou obvykle drahé. Může to být přírodní nebo modifikovaný enzym a nebo něco uměle stvořeného. Takže my se snažíme o ty uměle stvořené katalyzátory, které způsobují přednostní vznik jednoho enantiomeru; několik z nich už prodává Aldrich. Děláme takovou základní chemii, kdy tohle směřuje ke stavebním kamenům, ze kterých se dá vycházet při syntéze třeba léčiv. Teď máme rozdělané jedno, které inhibuje příjem cholesterolu z potravy, a jiné, které má silné protinádorové účinky; v prvém případě je to zcela umělá molekula, ve druhém se jedná se o analog kolchicínu, což je alkaloid z podzimního ocúnu.“    

Ze Švédska zamířil profesor Kočovský do anglického Leicesteru, kde mu na tamní univerzitě nabídli stálé akademické místo, vyřídili pracovní povolení, prostě všechno. Jenže i tady se ukázalo, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. I tak tu přes různé problémy strávil devět let, publikoval některé ze svých zásadních prací, získal „velký doktorát“ (DSc) a nakonec i profesuru. „Ten doktorát mě obzvlášt potěšil, protože jsem ho dostal rok po příjezdu za to, co jsem dělal v Praze, kde na to za totality nebylo ani pomyšlení.“

V roce 1999 byl povolán na univerzitu ve skotském Glasgowě jako „Sir William Ramsay Professor of Chemistry“, tedy na profesuru pojmenovanou po někdejším absolventovi a prvním britském nositeli Nobelovy ceny. „Tam to je nesrovnatelně lepší než v Leicesteru. Je to čtvrtá nejstarší univerzita v Británii, studovala nebo učila na ní celá řada významných osobností, včetně několika laureátů Nobelovy ceny, a proto má dobrý zvuk i ve světě. Také díky tomu jsem byl pověřen mezinárodním výborem uspořádat v r. 2009 IUPAC symposium o organokovech, OMCOS 15, poprvé v jeho skoro třicetileté historii na britských ostrovech.“

Ani za kanálem nezapomněl profesor Kočovský na rodnou hroudu. Jeho spolupráce s českými chemiky vlastně nebyla nikdy přerušena a v jeho laboratořích v Leicesteru i Glasgowě se za ta léta vystřídaly na tři desítky studentů, diplomantů, doktorandů i postdoktorandů z Čech a Slovenska. „Z těch, na jejichž výchově jsem se podílel, jich v současnosti působí pět na českých vysokých školách a jedna další brzy začne (z toho dva na VŠCHT), tři jsou vedoucími výzkumných týmů v ÚOCHB, další dva odešli z českého univerzitního prostředí do amerického průmyslu, a pět z nich získalo prestižní Cenu Alfreda Badera. Začátky ovšem nebyly jednoduché, zejména před vznikem programu Erasmus. A tak u nás někteří studenti i bydleli, jeden dokonce s rodinou. To vše se podstatně zlepšilo s příchodem do Glasgowa, kde jsem inicioval Erasmus výměnu s Karlovou universitou a s VŠCHT Praha.“

Kde jste doma? „Už jsme tam dvacet let, ale stálé bydliště mám ve Vršovicích, mám český pas, teď v Evropě už to není problém. Kdyby Češi uznávali dvojí občanství, tak už jsme britské možná měli, ale dneska je to v Evropě jedno. Narodil jsem se tu, vystudoval, nehodlám se občanství vzdát. Kdyby to nešlo jinak, tak bychom to samozřejmě museli udělat, ale tahle volba naštěstí není aktuální. Otázka případného návratu sem záleží na našich dětech. My jsme si museli své rodičovství odbýt bez babiček, bez tetiček, bez toho všeho, co k tomu běžně patří a nebylo to vždycky jednoduché,zejména když přišla nemoc nebo když jsem někam odjel a všechno bylo na mojí ženě. A toho bychom naše holky chtěli ušetřit. Ale pokud jedna skončí v Kalifornii a druhá na Novém Zélandu, tak to bude úplně jedno, jestli budeme v Praze nebo Glasgowě; v Praze je ovšem lepší koncertní život.“

Aktualizováno: 5.9.2014 09:37, Autor: Ivana Picková

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum
zobrazit plnou verzi