Počkejte prosím...
V tuto chvíli se nelze přihlásit

studuj.vscht.cz

Nacházíte se: VŠCHT Prahastuduj.vscht.cz → Příběhy úspěšných → Prof. Dr. Vladimír Pliška

Prof. Dr. Vladimír Pliška

Vladimir_Pliska_web

Od vůní k etice

Profesor Vladimír Pliška se do Prahy vrací rád. Každý rok tu anglicky přednáší na speciálním kurzu pro studenty VŠCHT. Do této své aktivity angažoval i další kolegy z curyšské Vysoké školy technické (ETH).  Získal tak zajímavou možnost porovnávat zdatnost a úroveň studentů, kteří se hlásí do jeho kurzů už osmnáct let.

Tehdy byl v Praze profesor z curyšské ETH téměř zjevením; jedna z nejprestižnějších evropských technik, kde působili a jíž prošli špičkoví vědci z celého světa (mezi nimi Vladimir Prelog, kdysi doktorand chemické fakulty pražského ČVUT a později laureát Nobelovy ceny za chemii), byla najednou u nás. V ETH, kde cizinci tvoří podle odhadů profesora Plišky zhruba polovina vědců, uspěje jen ten, kdo opravdu přesvědčí.

„Celosvětově  má v přepočtu na obyvatele Švýcarsko nejvíc Nobelových cen v přírodovědeckých oborech. Je známo, že v okolním světě provází Švýcary – ne zcela spravedlivá - pověst nevlídnosti k cizincům. Když se ale podíváte na strukturu švýcarských nobelovských laureátů, vidíte, že zhruba třetina jsou původem cizinci. A to nepočítám ty, kteří na ETH či na jiné švýcarské univerzitě působili jako profesoři dočasně a Nobelovu cenu získali později. Švýcaři ale včas pochopili, jaký význam věda pro malý národ má a jsou natolik chytří, že navzdory zmíněné dubiosní pověsti, dokáží vytvořit i pro cizince vynikající podmínky na universitách; to zatím v Česku nejde. Ale dojde-li jednou k tomu, že se v České republice dobré podmínky nastaví - a bude-li možné profesorská místa vypisovat skutečně mezinárodně, může i zde vát jiný vítr (snad zdravější). Ještě to nějaký čas potrvá, ale myslím, že to přijde,“ uvažuje profesor Pliška. Zatím hodnotí své české studenty:

„Když jsem sem před téměř dvaceti roky přijel na pozvání tehdejšího děkana potravinářské fakulty, umělo pořádně anglicky jen velmi málo studentů. Kurz byl primárně určen pro doktorandy. Ohromně se snažili, poslouchali dva týdny od rána do pozdního odpoledne; byly to dlouhé dny, ale měl jsem z toho vynikající dojem. Pak jsme se postupně zaměřili i na studenty vyšších ročníků, začali jsme přednášky zaměřovat praktičtěji, spíš na medicinální biochemii. To se setkalo s velkým úspěchem, o něčem takovém tu studenti tehdy ještě málo slyšeli. Mezitím jsem do přednášek zapojil i svého kolegu Gerda Folkerse, profesora farmaceutické chemie na ETH, pak se přidal jeden kolega z Německa a teď jsme ještě k přednáškám přibrali mladou docentku z ETH. A zájem studentů zatím neklesá, to je pro nás potěšitelé …,“ hodnotí téměř dvě desetiletí mezi studenty VŠCHT Praha profesor Pliška.

Klikatá cesta do ETH

Od dob, kdy obhájil na VŠCHT Praha svou disertační práci, v níž se věnoval závislostem mezi strukturou vonných látek a jejich fysiologickými účinky, změnil trochu své zaměření. Po nástupu do Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV začal dělat něco zdánlivě úplně jiného – peptidovou biochemii. „Od ´čisté´ biochemie jsem poněkud přehodil výhybku do biomedicíny a dlouho – ještě v Americe – jsem se zabýval peptidovou farmakologií, účinkem hormonů na krevní tlak, metabolismus vody, centrální a periferní nervový systém, na nadledvinky (to nás později přivedlo k projektům souvisejícím se stresem, především tzv. prenatálním) a ke studiím vlivu peptidických hormonů na krevní srážlivost,“ vysvětluje profesor.  „Kromě toho mě vlastně nikdy neopustily zájmy pramenící z universitního curicula chemika – jakýsi dar VŠCHT, které jsem za to velmi vděčný: fysikální chemie, která u mne přešla do chemie biofysikální, matematika – ta dala základ biomatematice, modelům interakcí farmak s jejich receptory, tzv. ´cellular signaling´, korelace mezi strukturou farmak a jejich účinky atd. Spolu s četnými spolupracovníky tu vzniklo několik ne nezajímavých prací.“„Tenkrát farmakologicky zaměřená endokrinologie peptidů byla velmi perspektivní obor, dnes je to trochu passé; existují otázky, které jsou aktuálnější. V Ústavu organické chemie a biochemie, kde jsem od roku 1960 pracoval, jsme se tehdy zabývali studiem vztahů struktury a farmakologických vlastností peptidů odvozených od hormonů neurohypofysy – oxytocinu a vasopressinu. V osobní retrospektivě to pokládám za nejproduktivnější období své vědecké kariéry: úzká spolupráce s vynikajícími organickými chemiky – Josef Rudinger, Karel Jošt, Milan Zaoral a další, možnost věnovat čas převážně jen výzkumu, široce rozvinuté styky s dalšími kolegy z ústavů Akademie či vysokých škol, a přes nepřízeň doby a panujícího politického systému celkem klidné a přátelské prostředí. Několik těchto peptidových „analogů“ bylo i klinicky zajímavých.

V polovině šedesátých let syntetizovali peptidoví chemici z ÚOCHB farmakologicky zajímavý a potenciálně rovněž klinicky použitelný analog hormonu vasopressinu, deamino-D-arginin-vasopressin (DDAVP). S českým podnikem Léčiva nebyla o jeho produkci jednoduchá jednání, na výrobu nebyl připraven, a tak byl k disposici pouze preparát syntetizovaný v ÚOCHAB. Byl jsem v té době na stáži v Dánsku na univerzitě v Kodani a spolupracoval jsem v Malmö s malou rodinnou farmaceutickou firmou FERRING AB, s jehož ředitelem a jeho paní jsme se velmi sblížili.  Ve firmě projevili zájem o DDAVP, a ten jsem tlumočil po svém návratu řediteli ÚOCHAB prof. Františkovi Šormovi. Když pak bylo jasné, že s Léčivy k dohodě nedojde, rozhodl prof. Šorm, že se licence podepíše s FERRINGem. A tak se licence na výrobu DDAVP prodala do Švédska. Ve FERRINGu mu věnovali zaslouženou pozornost a velmi na tom vydělali, dnes je to veliká mezinárodní firma. Pro mne bylo ale důležité, že se slibný lék dostal včas k pacientům,“ vzpomíná profesor Pliška.

Po návratu ze Švédska v roce 1969 měl odjet na dlouho plánovanou stáž na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a i když ho profesor Šorm pouštěl nerad, nakonec s jeho odjezdem souhlasil. „Po roce či dvou jsme se chtěli do Prahy vrátit. Jenže pak se tu poměry jak ve společnosti, tak ve vědě vyvinuly velice nepříznivě. S ne právě lehkým srdcem jsme se s manželkou rozhodli zůstat na Západě.“

V Americe pokračoval v práci na biosyntéze vasopresinu, ale věnoval se i dalším peptidům a jiným tématům. Jenže ani tehdejší tamní výborné podmínky ho neudržely – když přišla nabídka z Curychu, Pliškovi neváhali a vrátili se po půldruhém roce do Evropy.

Ve Švýcarsku tenkrát vznikal na ETH ústav molekulární biologie a biofyziky. Profesor Pliška se tam sešel s dalšími osobnostmi z pražského ÚOCHAB – Josefem Rudingerem, který byl vedoucí postavou v peptidové syntéze, a Jiřím Sychrem, v té době profesorem organické chemie na universitě v Lausanne; oba odešli hned po srpnu 1968 – a, bohužel, oba velmi brzy nato zemřeli. Na ústavu tehdy vedl biofysikální skupinu Kurt Wüthrich, pozdější laureát Nobelovy ceny za chemii (2002). „Já jsem se začal víc věnovat fyziologické chemii, i moje profesura byla na téma celulární a molekulární endokrinologie, dala by se přiřadit k dnešní biomedicinální chemii. Jde o biologické mechanismy, které dnes medicína - často velmi úspěšně - využívá. Víte, jsem přesvědčen, že medicína není sama o sobě věda, uznávají to nejen rozumní - akademičtí – lékaři, ale i četné soudobé teorie vědy. Samozřejmě musí být lékař dostatečně vzdělán v příslušných přírodovědeckých disciplínách - biologii, fyzice a chemii. Medicína ale postrádá jakýsi ´axiomatický´ základ, její úkol je podle hippokratických zásad jasný – používat jakékoliv, ne nutně ´vědecké´prostředky k pomoci nemocným. I když – uznávám, mohou na to být různé názory,“ tvrdí profesor Pliška.

Od biochemie k etice

Jméno profesora Plišky je ale ve Švýcarsku spojeno i s etickými problémy, především v souvislosti s pokusy na zvířatech. „Všechno začalo v polovině sedmdesátých let, kdy parlament novelizoval zákon o ochraně zvířat. Okamžitě se objevila skupina ochránců zvířat, kteří chtěli prosadit do ústavy článek zakazující pokusy na zvířatech. To by bylo pro akademický výzkum fatální,“ vrací se do minulosti pan profesor.

Ve Švýcarsku není ve všech kantonech možné, aby se občanskou iniciativou zavedl nový zákon, ale je možné změnit nebo odhlasovat nový ústavní článek. Dále je možné přijít s iniciativou proti parlamentem přijatému zákonu a odhlasovat jeho anulaci.  „V posledních desetiletích existovaly tři takové iniciativy. Jedna z nich cílila na ´omezení´ pokusů na zvířatech především v univerzitním měřítku, a i když se tvářila velmi mírně, byla vlastně velice nebezpečná. Pro firmy takové omezení v zákoně velký problém není - přesunou pokusy do svých poboček v cizině, ale pro nás na universitách to byla existenční záležitost. Protože jsem byl tehdy jeden z mála profesorů na ETH, ne-li jediný, v jehož laboratoři se takové pokusy používaly, přešla reprezentace ETH a část odpovědnosti v této záležitosti na mne,“ vzpomíná.

Tak začal zápas s fundamentalistickými tendencemi v ochraně  zvířat – a díky rozumným argumentům se nakonec podařilo ve všech hlasováních získat celošvýcarskou většinu, až dvoutřetinovou. „Nutno podotknout, že mezi odpůrci jakýchkoliv pokusů na zvířatech byli i kolegové z ETH, povětšinou teoretičtí fyzici, architekti a podobně. Postupem času se pak řada kolegů začala zabývat bioetikou profesionálně, dneska jsou na některých univerzitách dokonce profesury v tomto oboru. Pokrok v medicíně bez pokusů na zvířatech je těžko představitelný, přes některá opačná tvrzení. Měli bychom se zamyslet, chceme-li moderní (ovšem, drahou!) medicínu, zvláště pak medicínu ´špičkovou´, denně zachraňující individuální životy ještě nedávno beznadějně ztracené, nebo na ni rezignovat a spokojit se s nejistými, i když ne zcela neúčinnými alternativami. Od roku 1978, kdy byl zákon o ochraně zvířat přijat v rozumné podobě, klesl ve Švýcarsku počet využitých pokusných zvířat na čtvrtinu; s menšími variacemi klesá dál. Že se při pokusech se postupuje s maximální šetrností tak, jak je to jen možné, se stalo samozřejmostí. Reprezentace ETH pro práci s živými organismy pro mne znamenala pracovat v kantonálních komisích, které povinné žádosti o projekty s pokusy na zvířatech přezkušují a fakticky povolují či zamítají, ať už jde o firmy nebo universitní ústavy; zákon vyžaduje evidovat každou podrobnost, skoro do poslední myšky.  To mi ovšem v posledních dvou desítiletích zabralo mnoho času; nadto bylo nutné členství v komisích prodloužit ještě o čtyři léta po mém emeritování v roce 1999. K tomu přibyl později ještě další, již vyloženě eticko-politický problém -  zárodečné buňky. I tady dopadlo hlasování v roce 1998 v náš prospěch.  Ale i tohle už skončilo, penze má své výhody,“ usmívá se profesor Pliška.

Penze není jen odpočinek

„Myslím, že je dobře, když profesor v druhé polovině své šedesátky odejde a přenechá pole působnosti těm mladším. Většina z nás stejně neopustí ETH hned po emeritování: v mém případě to byly ještě dva a půl roku přednášek, než nastoupil následovník... Měl by také mít víc příležitosti ke komunikaci s emeritovanými kolegy. Na ETH se k tomu účelu, z iniciativy jednoho z bývalých rektorů, vytvořil tzv. „Emeritenstamm“: jedno pondělí v měsíci společný oběd emeritních ETH profesorů všech oborů s přednáškou, jakýmsi ´lunch-talkem´ bud´ někoho z nás, nebo pozvaného hosta. Je to nejen příjemné setkání s bývalými kolegy, ale i významný příspěvek k udržení jakési ´duševní čilosti´ a k rozšíření obzoru (v pokročilém věku velmi potřebné).  K tomu banální, ale důležitá poznámka: profesor, který svou činnost úspěšně zakončil, by neměl být nucen na penzi měnit svůj životní styl tím, že je špatně finančně zajištěn. Slyším, že se zde v tomto směru proti ještě poslednímu desítiletí minulého století poměry na českých universitách velmi zlepšily; je-li tomu tak, upřímně by mě to těšilo. “

Pohled zpátky

A když se ohlédne zpátky a srovná dnešní studenty se svými začátky na vysoké škole? „Naše studium bylo velice dobře orientované chemicky, pro biochemiky ale chyběla – a dosud na VŠCHT převážně chybí - moderní biologie; to je pro biochemika velký handicap (podotýkám ale, že v molekulární biologii, zvláště pak v molekulární genetice, je VŠCHT na velice dobré úrovni). My jsme hodně pracovali v laboratořích a - berme to anekdoticky - znali jsme mnohem víc chemických vzorečků než dnešní generace. Ale ta dovede pracovat s počítačem, což je dneska v chemii možná důležitější; zdá se, že ´znát vzorečky´ je dnes spíše doménou vybraných chemiků. Studovat molekulární modely, modely metabolických drah, farmakokinetiku a mnoho dalšího, je nejen nutné, ale i fascinující. My jsme prostě studovali v jiné době a já při svých návštěvách vidím, že na VŠCHT se po zúčtování s neslavnou minulostí pokrok nezanedbal. Dnes není nezbytné zabývat se při našich přednáškách na VŠCHT pojmy, který by měl každý akademik znát, ať už jsou z jeho oboru nebo ze záležitostí obecně-společenských. To je obrovský rozdíl mezi rokem 1992 a dneškem, a velký přínos. Tradice ´silné´ chemie pro biochemiky z VŠCHT zřejmě trvá: zdá se, že jejich chemická základna je pevnější než u studentů z ETH, kde je naopak silnější stránka biologická. Tak se to alespoň jeví mně a kolegům, kteří se mnou v Praze přednášejí.

A při pohledu na vysokoškolské vzdělávání – v Evropě vůbec –, myslím, že nejsem sám, kdo není Boloňským systémem příliš nadšen. U nás na ETH to osobně pokládám za – možná – škodlivé, ale rozhodně nepotřebné narušení po desetiletí přezkoušené tradice; zdá se mi, že v tom směru je to zde podobné. Ale dobu asi musíme než akceptovat; politické tendence zasahují do akademického světa a jeho autonomie stále hlouběji a ne vždy se znalostí věcí. Tak tedy záleží jen na mladších kolezích, aby z možností, které mají, vytěžili maximum. Uvidíme, jak uspějí.“ 

Aktualizováno: 5.9.2014 09:40, Autor: Ivana Picková

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum
zobrazit plnou verzi