V tuto chvíli se nelze přihlásit

studuj.vscht.cz

Nacházíte se: VŠCHT Prahastuduj.vscht.cz → Příběhy úspěšných → Ing. Jaroslav Rous

Ing. Jaroslav Rous

Rous_foto

Umění je rozhodnout se

Inženýr Jaroslav Rous mluví pomalu a pečlivě váží slova. Troufnu si tvrdit, že se stejně pečlivě rozhodoval i v mezních životních situacích, což samozřejmě nevylučuje životní peripetie, kdy v podstatě člověk pouze operativně reaguje na řítící se události…

„Někdy před deseti lety mě poměrně často napadalo, že bych rád zkusil využít zkušeností, které mám a začal pracovat sám na sebe. Jenže práce pro globální společnost byla velmi zajímavá, člověk se stále něco učil, navíc k tomu byl slušný plat, auto, počítač, telefon…, za dobré výsledky každý rok i prémie a zvýšení platu. V Plzeňském Prazdroji byly dobré podmínky… To si potom člověk dobře rozmyslí, jestli jít za vidinou vlastního podnikání se všemi s tím spojenými riziky.


V roce 2008 přišla celosvětová krize a více než polovina mých projektů byla pozastavena. Moje pozice, tak jak byla koncipována, byla na nějakou dobu neudržitelná. Ptali se mě, zda bych nechtěl jít do Švýcarska na evropské centrum či do Londýna, odkud se řídily globální projekty. Což o to, zájem jsem měl, ale z rodinných důvodů jsem v té době nechtěl opustit republiku. A tak jsem si řekl: Třeba ti osud naznačuje, že konečně nastal ten správný čas, postavit se na vlastní nohy. 

Se svým zaměstnavatelem jsem se dohodl, že odejdu a že nadále můžeme spolupracovat na bázi smluvních kontraktů.

Plánoval jsem, že si po odchodu nechám pár týdnů na ujasnění strategie svého podnikání, jenže ještě během posledních dvou týdnů v zaměstnání začaly zvonit telefony a to způsobilo, že od prvního dne „samostatnosti“ jsem byl opět plně vytížený.“

Jaroslav Rous samozřejmě věděl, že má trhu co nabídnout. Především dokonalou znalost pivovarství ze všech stran. Od svých patnácti, kdy se šel do Plzeňského pivovaru učit sladovníkem, poznával pivovarské řemeslo v klasické podobě. „Opravdu jsme se naučili dělat pivo rukama. Ještě jsme pořádně nerozuměli tomu, co se děje, ale byla to obrovská škola. Tehdy byl pivovar velmi tradiční, velmi manuální, teprve někdy v 80. letech se začal modernizovat,“ vzpomíná Ing. Rous. 

Po maturitě (obor byl pětiletý s maturitou) zamířil na VŠCHT. „Nástup nebyl zrovna jednoduchý, moje střední škola pro pracující – 14 dní se chodilo do práce a 14 dní do školy - se velmi těžko dala srovnávat s gymnáziem. Maturoval jsem sice s jedničkami, byl jsem king, říkal jsem si, že jdu na vysokou školu, ale když jsem sem přišel a dostal jsem všechna skripta, zíral jsem: ‚Co to je!?‘. Došel jsem k názoru, že zřejmě budou chtít jenom to tučně zdůrazněné, nebo nadpisy… Prostě bylo pro mě naprosto nemožné všecko, co jsem před sebou viděl, se naučit. V tom mě ještě podpořilo to, že první zkoušku – toxikologii – jsem udělal za 1. A pak to přišlo: anorganická chemie, fyzika a matematika – ze všech jsem vyletěl. A místo abych se učil, zopakoval jsem si to kolečko ještě jednou a znovu jsem vyletěl. Došlo mi, že zřejmě opravdu budou po mně chtít vše, co je tam napsáno, a že bych se měl začít učit – nebo se sebrat a vypadnout. Zvolil jsem první variantu. Je to jedna z dobrých věcí této školy, že vás postaví do latě, naučí disciplině. Není rozhodně lehká, nedá se projít s rukama v kapsách a ještě u toho dělat nějaké další věci. Za to jsem vděčný. Je fakt, že když jsem se takhle rozhodl, už to šlo.“

Ale nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Mladý muž založil neočekávaně v Plzni rodinu, oženil se, přišel na svět syn, manželka byla stejně jako on na začátku vysokoškolských studií. „Přes týden jsem žil vysokoškolský život, ostatní si na víkend vezli knížky a jeli se učit domů a já jsem odjížděl s tím, že budu žehlit plenky a pečovat o malého, aby se manželka mohla učit. Bylo to neudržitelné a na konci prvního ročníku jsem se rozhodl studium přerušit. Říkal jsem si, že když mladá mamina opustí školu, tak už se nevrátí. Věřil jsem, že když přeruším já, tak se vrátím. Rok jsem byl otec v domácnosti, ona se chytla a dobře pokračovala. A pak jsem se vrátil já, pokračování už nebylo dramatické.“

Úspěšně zvládl státnice na dvě jedničky a dvě dvojky a zamířil zpátky do Plzně. Rád by byl na škole zůstal, ale pivovar mu platil po celou dobu studia stipendium, v podstatě měl s ním uzavřenou pracovní smlouvu.

„Šel jsem dělat technologa na lahvovnu; lidem, kteří mě dřív učili, jsem teď říkal, co a jak by měli správně dělat… Nebyla to lehká pozice. Ale udělal jsem tam zajímavou zkušenost.  Na lahvovně byla stáčecí linka, kde běžely destičkové dopravníky, na nichž se posouvaly lahve. Dopravníky byly kovové, takže potřebovaly mazat. Ale mazadlo, které se používalo, pěnilo a pěna vystupovala až k hrdlům lahví a všichni z toho byli nešťastní. Tak jsem se zeptal, proč to mazadlo pění a dostalo se mi odpovědi, že jiné není. Řekl jsem si, kruci, vždyť jsme to studovali, to není možné, že by to nešlo nějak vymyslet. Vzal jsem kolegu a vyrazili jsme sem na VŠCHT k docentu Barešovi. Dali jsme hlavy dohromady a asi za tři měsíce jsem se stal spoluautorem vynálezu mazadla, které se na lahvovně používalo ještě v roce 1990.“

Byl spokojen, jeho práce měla viditelné výsledky, jenže člověk míní, vedení mění. Bylo rozhodnuto, že půjde dělat zástupce vedoucího na spilku s perspektivou, že současného vedoucího po jeho odchodu do důchodu nahradí. Bránil se ze všech sil: „Jsem spíše introvert, a mám řídit lidi a navíc i ty, kteří mně jako učedníkovi ukazovali, jak vzít kartáč do ruky?“ Nepochodil a najednou, když se opravdu stal šéfem, zjistil, že ho to baví. 

„Viděl jsem, že nezáleží na tom, že jsem mladý, ale hlavní je nastavit pravidla hry, která budou platit. V první řadě jsem řekl, jak se budu chovat já, že budu tahle nastavená pravidla dodržovat. Začalo to fungovat.“

 Navíc koncem osmdesátých let zkusil na svém úseku zavést tzv. brigádní formu práce. „V pivovaře bylo zvykem, že se každý rok zvyšovaly platy o 3 – 4 procenta. Řekl jsem generálnímu, aby nám nechali stejné prostředky jako v předcházejícím roce, ale dovolili s nimi hospodařit podle našeho uvážení. Měl jsem původně 47 lidí a během jednoho roku jsme to snížili na 33. Udrželi jsme kvalitu, efektivitu zvýšili o 40 procent, lidi byli šťastní, protože dostali víc peněz za stejnou pracovní dobu. A na mně bylo tu kvalitu kontrolovat.“

Řídící funkce vyžadují znalosti z řady dalších oblastí, třeba psychologie, ekonomie. Na to však VŠCHT nepřipravovala. „Zato nás naučila disciplíně a přemýšlet. Chemie neodpouští chyby, naučila nás také důslednosti a cílevědomosti. Vnitřní disciplínu bych vyzdvihl, za to jsem strašně vděčný. Když jsem viděl kolegy z jiných vysokých škol, měl jsem dojem, že pořád mají strašně rozevlátý život… My jsme si sice také užívali, ale v laboratoři to chtělo kázeň, dělat věci, tak jak se měly, protože jinak hrozilo nebezpečí. Totéž platilo při přípravě na zkoušku. Takže přestože se tu neučilo, jak řídit lidi, věděli jsme, že musíme vyžadovat disciplínu. Na druhé straně je pravda, že jsem začal studovat individuálně řízení. Něco jsem přečetl, některé věci mě okouzlily, v lecčems jsem byl naivní, ale možná kvůli tomu jsem se do některých věcí pustil spíše po hlavě. Někdy jsem si nabil, někdy jsem si nenabil…“

Čas šel dál a jak přinášel výraznou modernizaci pivovaru a s tím i nové pracovní pozice, inženýr Rous stoupal po pomyslné pivovarské křivce vzhůru. K náplni práce vedoucího oddělení přibyla právě modernizace, přičichl k projektovému řízení a novým technologiím. Po revoluci přišla nabídka, která se, jak říká Jaroslav Rous, neodmítá – hlavní sládek a ředitel pivovaru Prazdroj.

Ale jsou chvíle, kdy je dobré se nepodceňovat a někdy jisté váhání může znamenat možná přešlap, možná správnou cestu, zpětně těžko odhadovat. „Během privatizace byly v pivovaru dvě konkurenční skupiny. Já jsem byl mezi nimi. Tehdy byl předsedou vlády pan Stráský a shodou okolností jsem se jednou dostal k němu do kanceláře. Zeptal se mě, zda bych nechtěl dělat technického ředitele a být ve vedení společnosti. Mně bylo asi 32 let a pokud si dobře pamatuji, tak jsem premiérovi řekl něco ve smyslu „jsem ještě mladý a nezkušený, sice by mne to lákalo, ale troufnu si až za nějaký ten rok“

A tak to padlo. Ale pak jsem si říkal, že jsou věci, které se odmítat nemají, že by to možná nebyla až taková katastrofa…“

V Prazdroji byl zhruba tři roky, každý rok se závodu pod jeho vedením podařilo zvýšit produktivitu o dvacet procent. Říká, že to byla samozřejmě i zásluha modernizace podniku. Po třech letech dostal pod sebe i Gambrinus a stal se šéfem závodu Plzeň. „Mezi těmi dvěma pivovary, přestože byly za jedněmi hradbami a neoddělovala je žádná hranice, byla obrovská rivalita, nesnášely se navzájem. Když jsem dostal oba pod sebe, tak jsem udělal jedinou logickou věc – promíchal jsem kompletně management obou firem. Měl jsem tehdy pod sebou asi 70 technicko-hospodářských pracovníků, během jednoho roku jsme jejich počet dostali na polovinu. Což si myslím, že byl jeden z velkých úspěchů, které jsme dokázali.“

Pak přišel nový vlastník z jižní Afriky a inženýr Rous si zhruba ve stejné době uvědomil, že už se ve výrobě nemůže rozvíjet. A začal uvažovat, že by „přehodil výhybku“ a začal se zabývat strategickým řízením, později i marketingem, odpovídat za inovaci. Pak se začal věnovat velkým projektům. „Dostal jsem se k řízení velkých mezinárodních projektů, tak jsem nahlédl velmi dobře do toho, co je vlastně marketing, jaký je rozdíl mezi marketingem a obchodem, jaké mají priority. Řídil jsem i multifunkční projekty, kde bylo finanční, marketingové, obchodní, logistické hledisko, vedl jsem skupinu manažerů, to byla velká škola. Musel jsem se hodně doučit angličtinu, ale to k tomu prostě patří. Nelituju téhle etapy, sice z profesního hlediska jsem uhnul do takové trochu slepé uličky, ale na druhou stranu mi to strašně rozšířilo obzory.“

Když se vrátím na počátek našeho setkání, tak musím uznat, že inženýr Rous měl před pěti lety na pracovním trhu opravdu co nabídnout. Není se co divit, že mu telefony s nabídkami práce začaly zvonit ještě dřív než definitivně odešel ze stálého zaměstnání. I když se brání třeba úvaze, že o výrobě piva ví absolutně všecko. „Když přijde dnes čerstvý absolvent, v některých věcech pivovarského řemesla toho musí vědět víc. Umím rukama udělat pivo, vím, co se tam děje, neznám jen nerezové nádoby a údaje v počítači, vím, proč se to děje a vím, co se děje potom při filtraci, stáčení atd. Vím ale také, jak je to potřeba zabalit, aby to fungovalo, jak to komunikovat, jaké další věci je nutné splnit, a taky vím, jak globální společnosti – protože čím dál více průmyslu se globalizuje – fungují. Dnešní byznys se stále více specializuje, ale málokdo ho chápe v celku a rozumí vazbám.  Mou silnou stránkou je tedy komplexní pohled a chápání souvislostí, takže mohu lidem z průmyslu nabídnout komplexnější pochopení některých věcí a řízení projektů uvnitř podniku.“

„Průmyslu prostě rozumím. Každé odvětví má svůj specifický jazyk, každá větší společnost v odvětví pak také a i uvnitř jednotlivých společností si jejich složky vytvářejí své vlastní slova, termíny, které běžný posluchač nechápe. Pokud pak v takovém odvětví, takové společnosti chcete třeba prodat svůj produkt, tak jde mimo jiné i o to, abyste hovořili se správnými lidmi a aby vám tito lidé byli ochotni naslouchat. Nejde tady o získávání nějakých výhod, jde jen o chápání toho, jak takové společnosti fungují a jaké jsou jejich rozhodovací mechanismy.

Na závěr perlička - inženýr Rous byl prvním diplomantem dnešní profesorky a výrazné osobnosti naší školy Jany Hajšlové. „Měl jsem nohu v sádře a nepřihlásil jsem se včas, z témat na mě zbylo to, co jsem nechtěl – jakési pesticidy v ječmeni. Na škole byl nový plynový chromatograf HP a já byl první student, který na něm směl dělat. Jany jsem se bál, byla hrozně rychlá, a to v té době měla doma malé dítě. Mám ji hrozně rád, má v sobě obrovskou energii. Po letech jsme se potkali, ‚chemicky jsme si sedli, po dvaceti letech hned první den, co jsme se viděli, jsme šli na večeři, povídali jsme si asi pět hodin, uvidíme, možná i spolupráce se bude rozvíjet…“

Aktualizováno: 6.10.2014 16:44, Autor: Ivana Picková

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum
zobrazit plnou verzi