Počkejte prosím...
V tuto chvíli se nelze přihlásit

studuj.vscht.cz

Nacházíte se: VŠCHT Prahastuduj.vscht.cz → Příběhy úspěšných → Ing. Romana Starová

Ing. Romana Starová

RS__2_

Sklo jako osud

„Manžel dostal za následky úrazu 25 tisíc korun, k tomu jsem prodali našeho favorita a postavili jsme si před garáží první pícku na 40 kilo skla,“ vzpomíná na začátky sklářského podnikání spolumajitelka dnešní sklárny Glasstar v Nenačovicích nedaleko středočeské Loděnice Romana Starová.

Energická černovláska na první pohled nepůsobí jako žena, kterou hned tak něco odradí. Ať už to bylo v začátcích podnikání nebo v polovině 90. let, kdy se měla rozhodnout mezi milovaným sklářstvím a jinou profesí v kanceláři mezi papíry. Sklu se v nových podmínkách huti v Nižboru už věnovat nechtěla, odešla po osmi letech téměř ze dne na den. U německé firmy si udělala auditorské zkoušky na normy ISO 9001 a šla dělat zmocněnce pro jakost. Jenže jako ženská zvyklá být stále mezi lidmi, nést velkou zodpovědnost, prostě člověk z provozu, se mezi papíry necítila ve své kůži. A tak po třech měsících nové kariéry padlo rozhodnutí zkusit se postavit na vlastní nohy a začít podnikat v původním oboru.


„Já pocházím ze starého mlynářského rodu, podle kronik je doloženo, že náš rod je tady od roku 1550. Máme na zdejším potoce Kačáku tři mlýny, tady ten v Nenačovicích je od té doby v jedněch rukách – rodu Konvalinků, chemická tradice v našem rodě žádná není,“ vrací se do minulosti paní inženýrka. Sama přiznává, že tento kraj od dětství miluje a těžko by dokázala žít někde jinde – prostě „Nenačovačka“ tělem i duší. 

„Ale od přírody jsem člověk, který jde nejraději cestou nejmenšího odporu, takže když jsem se rozhodovala pro další studium, bylo mi jasné, že půjdu na technický obor. Bavila mě sice medicína, celé gymnázium jsem chodila na brigády do nemocnice a do LDNky, jenže na lékařské fakultě je spousta učení. Pak jsem uvažovala o stavařině, líbily se mi mosty, přehrady, dokonce mi tuhle školu na základě psychotestů doporučili, jenže nakonec jsem zvolila chemii. Fakulta chemické technologie, obor technologie silikátů – to byla nakonec moje volba,“ pokračuje v návratu do minulosti inženýrka Starová.

A hrozně ráda vzpomíná: „VŠCHT je škola, kde si člověk, když ví, co chce, vezme všechno, co bude pak v životě potřebovat. Připravila nás nejen teoreticky, a vůbec nešlo o to, že bychom se něco nabiflovali, ale dostali jsme takové základy, že na nich můžeme celý život stavět. Jsme variabilní, můžeme dělat opravdu různé věci. Naučili nás už od prvního ročníku jednat pod tlakem, a tak nás hned tak něco nepoloží. Od začátku v laboratořích nebylo důležité, že jsme se naučili vyrobit nějakou chemikálii, ale dostali jsme za úkol vyrobit jich za den třeba osm: na to jsme měli málo nádobí, chemikálie jsme si museli půjčovat od kolegů, bylo nutné si to naplánovat, abychom s nimi vyšli… Samozřejmě za podmínky, že jsme ráno napsali písemku a do laboratoře se vůbec dostali… 

Naučili nás myslet, umět si poradit, chovat se. To je hrozně důležité pro život. Kdo si stěžuje, kdo by chtěl mít všechno lehce a jednoduše, nebude dobře připraven pro život . Jsem za to škole moc vděčná. První dva roky ale samozřejmě pro mě byly krušné jako pro každého, i když jsme si na začátku mysleli, bůhví co umíme. Třeba v matematice jsme zjistili, že opravdu máme co dohánět. Ale od třetího ročníku už to byla celkem pohoda, věděli jsme, kde co hledat, člověk už mohl chodit po výstavách, na Hrad a zvládal studium, byl to hezký studentský život. Měla jsem pocit, že už myslím snáz a že už něco umím.“

Do mužského světa sklářů vstoupla novopečená inženýrka ve sklárně v Nižboru. I když přišla do prostředí, které znala, protože tam chodila na brigády, začínala od píky. Musela projít všemi provozy a vydobýt si místo na slunci. Z funkce technické kontrolorky měla sice moc, ale musela být pevná v kramflících, aby její argumenty uznali i staří skláři, a stát si za svým rozhodnutím. „Dodnes mám profesionální deformaci, že když přijdu k nějakému sklu, tak první kus, který vezmu do ruky, má buď bublinu nebo je v něm kámen,“ směje se. 

Po pár měsících začala dělat mistra zpracování, kde už měla na starosti opukávání skla, obrušování, expedici, skladování suroviny… Pak jí přibyla funkce vedoucí hutního provozu, řídila více než stovku lidí a z celé republiky se na ni jezdili dívat jako na exota. Jediná šéfka sklářské huti v republice byla mimořádným jevem. Jenže žádná funkce nepřináší autoritu automaticky, pokud si ji člověk nedokáže získat sám. Mladá inženýrka zjevně tento problém vůbec neměla.

„Vždycky jsem se snažila jednat s lidmi férově, rovně, nepodvádět je. Když někdo podvedl mě, mohla jsem mu to říci, ale sama jsem podvádět nesměla. Moje argumenty uznali i ti nejukřičenější ‚huťáci‘, kteří si byli zvyklí vydupávat leccos i na panu řediteli. Když jsem jim vytkla, že něco dělají špatně, uznali to – a když jsem nařídila, že to bude takhle, tak to tak bylo. Když se například dělaly velké kusy, třeba více než metrové vázy, na směnu jsem vždycky zůstala, držela jsem jim třeba formu. Když skončili, chválila jsem, přinesla pětilitrový džbán a poslala do hotelu pro pivo. Spolu jsme ho vypili, v té práci jsme byli partneři.“

Funkce přibývaly, narodila se ji dcera, po necelém roce se ale Romana Starová vrátila do práce. Zhruba v polovině devadesátých let se ale poměry ve sklárně změnily a nastal onen na počátku zmíněný obrat. 

„Když měla přijít tehdy zima, šel můj muž do lesa, porazil strom, nechali jsme si ho nařezat a udělali jsme naší malé pícce přístřešek, aby nám na ni nepršelo. Vyráběli jsme hutní barevné sklo – různá zvířátka, kytky, prostě pro turisty, trh to bral. A jak šel čas, tak jsme jako vlaštovky lepili a lepili naše pracovní „hnízdo“. Další rok jsme pec zastřešili, v následujícím postavili třípánvovou. Byl to prototyp, energeticky nevýhodné zařízení, vytápěla nám už ale dílnu, využívali jsme zbytkové teplo, vedli ho i domů. Postupně jsme pořád přistavovali a přistavovali, z podnikání jsme si brali jen peníze na jídlo a na to nejnutnější, a je to tak v podstatě dodnes. Postupně jsme si mohli dovolit přijímat další lidi. Manžel je sklář a začínali jsme ještě s jedním sklářem, dneska máme deset zaměstnanců. Máme už hutní halu s vysokým stropem, aby nebylo sklářům v létě horko, sklady, prodejnu, všechno, co ke sklářské huti patří. Postavili jsme supermoderní pec, je plynová, nehlučná, už jsme měli zkušenosti, takže i technologie je ‚vymakaná‘. Z Nižboru jsme byli zvyklí dělat na vanové kontinuální peci, to je ale úplně jiná technologie než pánvová, museli jsme se to naučit. Ale já se ráda učím nové věci…“

Krize doléhá i na tuhle malou sklárnu. „Drtí nás levné čínské dovozy, tomu nelze cenově konkurovat. Musíme mít všechny vstupy legální, jsme rizikový provoz, vozíme zaměstnance na různá lékařská vyšetření, máme tu neustále kontroly hygieniků, hasičů, inspektorátu bezpečnosti práce, životního prostředí, různých odborů těchto institucí - jako ve velkých firmách, prostě permanentní kontrola. Jenže my na to nemáme žádný aparát, všechno si děláme sami…“

I ona však vidí alespoň malé světýlko na konci tunelu. „Někteří zákazníci se už vracejí, říkají, že chtějí originalitu. Sklo, které se nabízí všude po světě, nechtějí, tak snad bude líp,“ doufá. „Sklářství se věnuji celý život a nechci, aby v Čechách špatně skončilo. Pořád věřím a každý rok si říkám, že příští rok už bude lepší. Krize se přeci konečně musí překonat a zase bude líp. Je mi jasné,. že skla se člověk nenají, že k životu ho lidé nepotřebují. Když mají lidi omezené finance, koupí si to, co potřebují a nebudou si dělat radost sklem. Je to odraz, jak se má společnost. Věřím, že když se situace zlepší, zlepší se to i ve sklářství. I trend levných čínských dovozů, které nás ničí, přeci také nemůže trvat věčně. Máme už ohlasy od zákazníků, říkají, že chtějí české sklo, ne takové, které je po celém světě. Takže je už zase poptávka. Myslím si, že se to vyvine a bude to lepší. Chci tomu věřit a pak by byla i perspektiva pro ten obor, že by zase rodiče posílali děti do učilišť a středních škol. Je to i o podpoře státu, aby tohle školství podporoval.“

Dodnes se ráda vrací do Dejvic, do školy.„Ne, chemie není hrozná, je hezké takovouhle školu mít, já jsem za to ráda a vážím si toho. Na ‚stará kolena‘ se hrozně ráda vracím, jenom nasát tu atmosféru. Strašně ráda tam chodím za lidmi, kteří učili mě, procházím si třeba chodby a na dveřích čtu známá jména… Když jsem byla nedávno na přednášce klubu absolventů, šla jsem o hodinu dřív, zašla jsem do technické knihovny, tu jsem během studií nezažila. Sedla jsem si do kavárny, dala si ovocné pivo, koukala na naši školu a říkala si: „Vidíš, tys tam taky chodila…“ Hned se cítíte líp, mezi mladými zvlášť, nepřipadáte si vůbec jako zkostnatělý člověk, moc se mi to líbilo.“ 

Aktualizováno: 6.10.2014 16:44, Autor: Ivana Picková

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum
zobrazit plnou verzi