Počkejte prosím...
Nacházíte se: VŠCHT Prahastuduj.vscht.cz → Příběhy úspěšných → Prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc.

Prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc.

P_Zahradnik_foto_S_Kyselova

Uctívaná a milovaná chemie

Myslím, že mnoho lidí bude se mnou souhlasit, když řeknu, že profesor Rudolf Zahradník je rozený rétor, navíc noblesní muž ze staré školy, ale především chemik tělem i duší. Jeho přednášky jsou zážitkem nejen pro mozek, ale i pro oko.
Je mu 82 let a je živel. Když řekne, že je to už šedesát let, co byl na chodbách VŠCHT Praha jako doma, člověku zatrne, jak čas letí. Dodnes o téhle budově hovoří jako o obdivované a milované ženě – je prý omamně krásná. A myslím, že mu i smyslně voní.

Profesor Zahradník se chemikem – ač to zní zvláštně – vyučil. Ale ještě předtím jí díky foglarovkám propadl. „Ve Foglarových knihách byly třeba návody na neviditelné inkousty. Běhali jsme po Praze, sháněli potřebné chemikálie a už to jelo. Dneska koupit kádinku nebo odpařovací misku je problém…“ povzdychne se profesor Zahradník. 

Z gymnázia se měl schovat na chemické průmyslovce, což v situaci, kdy jeho tatínek byl zahnán do Berlína jako pomocný dělník, považoval jím obdivovaný chemikář za dobrou volbu. Jenže už bylo po přijímačkách, tak nastoupil u firmy Kalcium. „VŠCHT byla zázračná škola, ale v té laboratoři v Bubenské ulici jsem se v patnácti letech naučil při laboratorním drilu víc. Musel jsem dělat všechno – pipetovat ne „ňák“, ale naprosto čistě; titrovat, připravit definovaný roztok, vážit na analytických vahách. Měli radost, když jsem se ptal, co to znamená korekce na vzduchoprázdno…“ 
Po roce pak opravdu přešel na průmyslovku a dodnes vzpomíná na „oslnivou“ matematiku: „Naučil jsem se tam základ lineární algebry, práci s determinanty a jiné věci. Od profesora Tuzara, který po únoru 1948 udělal v Americe ohromnou matematickou kariéru.“

Život a politika

Životní příběh pana profesora dokonale odráží historickou lochnesku druhé poloviny 20. století u nás. Student Rudolf Zahradník nastoupil na VŠCHT v roce 1948 a tvrdí, že to tehdy byla jedna z nejlepších československých škol. Přijímací zkoušky probíhaly ústně a on byl na pohovoru u dvou vynikajících osobností – profesorů Wichterleho a Petrů. „Dnešní svět je úplně jiný, to není z mé strany ani kritika, ani žárlivost, tím méně ušklíbání. Když se mnou jako mladým studentíčkem jednají více než půl hodiny takoví dva chlapi – geniální Wichterle a zdatný Petrů! To je dnes nepředstavitelné! A všechno stihli! Bádali! Publikovali!“ srovnává profesor Zahradník.
V 50. letech provedl tehdejší rektor čistku a elita školy – Wichterle, Ernest, Erdöš, Hála, zhruba stovka předních vědců, byla – jak vzpomíná Rudolf Zahradník - vyházena. Třídní boj na vysoké škole… Měl i jinou podobu – studenta Zahradníka si v době přijímacího procesu zavolal tehdejší nejvyšší školní stranický šéf a předvedl mu svou moc. Napřed mu ukázal celou složku materiálů, která je na něj „vedena“, z nichž jen část by stačila k tomu, aby byl ze školy vyloučen… A pak ji před ním roztrhal. Se slovy: „Dej si pozor, když si ho nedáš, tak poletíš,“ ho propustil. 
Rudolf Zahradník studiu propadl, konec konců jako mnozí z jeho ročníku, protože takových entuziastů v něm bylo víc. Dostal umístěnku do dusíkáren v Ostravě, ale nakonec se podařilo pár lidem umístěnku změnit na Průmyslovou školu pekařskou a cukrářskou do Pardubic. „Celý život říkám, že jsem kromě zpěvu, náboženství a tělocviku vyučoval vlastně všecko,“ usmívá se profesor Zahradník. 
„Představte si mě jako pekaře a cukráře! Ale ti študáci byli docela fajn. Ještě si pamatuji, jak jsem ve třech paralelkách vykládal o Newtonových principech. Jen jsem byl trochu rozježděný, za první měsíc školního roku jsem byl 15krát v Praze, začínal jsem si vyjednávat aspiranturu na Ústavu hygieny práce a chorob z povolání. Aspirantura měla v té době čarovnou moc. Kdo ji dostal, měl v ruce kouzelný proutek a museli ho z práce pustit. Nebylo to jednoduché, absolvoval jsem zkoušky, vlastně rigorosum, dostal jsem potvrzení a šel na školský odbor tehdejšího národního výboru, kde mě museli uvolnit ze školy. Tam byla zlá paní. Víte, na některých ženách, když na ně mrknete, vidíte, že to je lidská bytost. Ale když je žena nepovedená, tak je horší než sprostý chlap. A tahle soudružka byla právě ten případ. Hned na mě: ‚Soudruhu, co si myslíš?!‘ Já na to: ‚Prosím, já si nemyslím nic, já jsem udělal zkoušku na tříletou vědeckou přípravu.‘ Byla na mě rozezlená, ale musela mě pustit.“
Představa, že je absolvent VŠCHT Praha plně použitelný pro práci na Ústavu hygieny práce a chorob z povolání, vzbudí možná v některých čtenářích pochybnosti. „Víte, když má člověk správnou průpravu – a tahle škola dávala průpravu pro více oblastí –, může jít do botanického nebo fyziologického ústavu, na pracovní lékařství nebo na fyziku… Škola byla tak dobrá proto, že měla vynikající učitelský sbor a též proto, že se tu kladl velký důraz na matematiku.“
V Ústavu pracovního lékařství byl dostatek chemických laboratoří a také pokusná plynová komora. „Tehdy po válce jsme o tom ani nemluvili. Lidé by bývali byli zděšeni, kdybychom říkali, že chodíme do plynové komory a děláme pokusy,“ vzpomíná na začátky v ústavu profesor Zahradník. Sledovala se kinetika metabolismu, v plynové komoře byli pracovníci několik hodin exponovaní a pak se jak fyzikálně, tak chemicky sledovaly hodnoty v jejich výdechu a vylučování. „Ředitel ústavu profesor MUDr. Jaroslav Teisinger byl ve světě nesmírně ceněný a vůči mně vstřícný. Hned jak jsem nastoupil, dostal jsem brilantní spolupracovnici, laborantku paní Červinkovou (později Źohová). Uplynuly tři měsíce a pan profesor se mě ptal, zda bych nechtěl ještě jednu. Já jsem je samozřejmě dokázal zaměstnat. A tehdy nastoupila paní Řežábková, stejný ročník narození jako moje maminka. První byla maturantka, tohle zcela dospělá paní, obě byly úžasně pracovité, oddané bytosti, šlo nám to báječně od ruky. Neuplynul ani rok a já jsem si všiml, že pan profesor, který chodil každý týden do laboratoří, se chová trochu jinak. Nakonec když jsme byli jednou sami, začal: „Pane inženýre, já jsem si všiml, že máte takové dobré hodnocení, jste pracovitý, úspěšný, máte rozpracovanou rozsáhlou práci. Mně by bylo nevhod, kdybyste to, co jste se naučil na technice (on měl s profesorem Lukešem i Wichterlem velmi přátelské vztahy), prostě kdybyste to proto, že nemůžete jít jinam, zapomněl. Já budu spokojený, když polovinu doby budete pracovat pro můj ústav a polovinu doby si dělejte, co chcete.“

Kvantová chemie v Čechách

A tak v Ústavu pracovního lékařství začal Rudolf Zahradník s kvantovou chemií v Čechách a doplňovali se s Jaroslavem Kouteckým, který ji už rozvíjel v Ústavu fyzikální chemie ČSAV. „Jaroslav Koutecký byl brilantní teoretický fyzik, ale potřeboval chemii. Takže zůstával u tabule a já mu hodinu dvě vyprávěl o chemii, co mě tak bavilo. Byl také dokonalý matematik a předváděl mi, jak se pracuje s maticemi a hovoříval o kvantové mechanice. Dávali jsme si navzájem kurzy a začali jsme s kvantovou chemií, což je kvantová mechanika aplikovaná na chemické úlohy. Byla to božská doba. Takže jsme zavedli aplikovanou kvantovou chemii v Československu a vlastně v celé střední Evropě. To bylo fajn, že se povedlo, vlastně ve skromných podmínkách. Já je nechci líčit nějak ubožácky, to by se nedalo udělat. Ale proti podmínkám, které měli rakouští, němečtí, francouzští, švýcarští, britští, američtí kolegové to byla hrozná chudoba. A při té chudobě se to povedlo!! A udělaly se věci, které měly brzy odezvu v zahraničí!“
Byla to také doba prvních počítačů. „Měl jsem obšlápnuté všechny počítače v okolí Prahy. Ve srovnání s dneškem to byly neuvěřitelně nevýkonné sčoty, ale aspoň jsme nemuseli o víkendech, a řešit algebraické rovnice 12. či vyššího stupně a rozvíjet determinanty,“ usmívá se profesor Zahradník.
A v té době došlo zřejmě ke klíčovému přestupu v jeho profesním životě. Dostal nabídku z ústavu  prof. Brdičky. „Cítil jsem, že když to neudělám, už se nikdy k věci nevrátím.“  Po roce v ústavu byl vyzván, aby předložil doktorskou práci. „Dnes je všechno, abych tak řekl, zglajchšaltované, nic se nebere moc vážně. Tenkrát velký doktorát byl jako svátost oltářní. Bylo mi 33 let, Kristova léta…“
„U Brdičky byla stejně nádherná atmosféra jako u Teisingera. Tenkrát publikovat věci ve světě nebylo z politických důvodů jednoduché, ale on nám umožnil, abychom to poslali tu do nóbl francouzského časopisu, tu do dalšího nóbl časopisu Royal Society v Londýně nebo do Ameriky. Tak jsme si vybudovali během několika let pozici a Evropa i zámoří nás začalo vnímat jako kvantové chemiky.“
Byla to doba zajímavých setkání s výraznými osobnostmi – např. s Japoncem Kenichi Fukui, pozdějším (1981) nositelem Nobelovy ceny za chemii, ale také prvních výjezdů a přednášek v cizině – Maďarsko, Německo, Itálie, Francie, Holandsko, Švýcarsko.  „V Curychu na ETH mě vedli k mé prvé přednášce dlouhou chodbou, když se mi za zády ozvalo: ‚To musí být Zahradník z Prahy!‘ Byl to profesor Vladimir Prelog, který zásadně s lidmi od nás mluvil česky. Byla to vynikající osobnost, nositel Nobelovy ceny, ozdoba VŠCHT, již absolvoval, i ETH.“
V roce 1964 přišlo Rudolfu Zahradníkovi první pozvání na hostování do zahraničí – do Würzburgu. „Měl jsem přednášet nejméně dvě hodiny týdně a vést tři hodiny týdně cvičení. Bylo mi 36 let, byl jsem klučina, dnes kdybych tam měl jet na semestr přednášet, byl bych rozechvělejší než tenkrát. Mládí si však pro jistou drzost, nebo sebevědomí pochybnosti nepřipouští. Já nikdy příliš velkým sebevědomím neoplýval, naopak se velkého sebevědomí štítím, německy jsem uměl, pravda, jako Goethe nikoliv, chemii jsem jakž-takž uměl taky – no a prožil jsem tam božský semestr.“

Prostě to tak mělo být

Hvězda vstoupá vzhůru, tak by se dal charakterizovat průběh další kariéry profesora Zahradníka v 60. letech. Jenže přišel srpen 1968 a byl konec. Pak prověrky, pokusy nalákat ho do KSČ jako podmínku toho, aby získal ke své práci další doktorandy. Ale také další pozvánky do zahraničí, stačilo je jen využít.  Vždyť odešli mnozí. V Holandsku mu dokonce chtěli vybudovat ústav teoretické chemie, měl říci, kolik potřebuje místností, kolik sekretářek, byly to šílené dimenze, šílený rozpočet. 
„Ano, řada lidí zůstala venku, to byla strašná ztráta,“ hodnotí pan profesor. A na přímo položenou otázku, proč neodešel také, tiše dodává: „Já jsem, prosím, nemohl. Protože za prvé – celý život lpím na kamarádských a rodinných vztazích. A za druhé – příšerně mám rád Prahu, to je úplná patologie, to není nic, na co by mohl být člověk hrdý… Nikdy jsem nelitoval, že jsem neodešel, ani na minutu, prostě to tak mělo být…“
Přeskočme zhruba dvě desítky let vědecké práce v ústavu a jsme v létě roku 1989. V srpnu odjíždí vlakem z pražského Hlavního nádraží profesor Rudolf Zahradník s manželkou na první větší výjezd po dlouhých letech. Míří do Frankfurtu a pak do Ameriky na více než půlroční přednáškové turné. Předpokládá sice, že ho z hranic vrátí zpátky, protože jednak podepsal Několik vět a jednak se domníval, že někdo udá, že doprovázející dcera za odjíždějícím vlakem volala: „Na shledanou ve svobodném Československu!“
Nestalo se tak, takže když v listopadu padl režim, Zahradníkovi byli v Texasu. „Kamarádi – když se přestali obávat, protože po 17. listopadu se ještě chvíli báli mluvit – mi pak volali, že režim byl stabilní, jen když jsem tu byl. Ale jak jsem vytáhl paty, tak se zhroutil,“ vtipkuje profesor Zahradník. 
Po návratu byl zvolen  ředitelem Heyrovského ústavu a když po rozpadu státu skončila Československá akademie věd, také prvním předsedou Akademie věd České republiky. Řídil ji dvě volební období a rád vzpomíná. Na báječné, chytré lidi z Akademické rady, dříče, kteří tvořili skvělou partu. Když post opouštěl, doufal, že jeho nástupci budou mít klidný život. „Nemají,“ suše konstatuje profesor Zahradník a vzápětí se rozzlobí: 
„Pro mě jedna z největších potup a hanba je to, že existují konflikty mezi univerzitním prostředím a Akademií věd. Na jednom z prvních zasedání Akademie jsem měl jako jeden z projednávaných bodů právě určité konflikty některých lidí s univerzitami a ministerstvem školství. Řekl jsem, že nikomu nic nebudu zakazovat, ale pokud má někdo chuť válčit se školstvím, ať odejde a provedeme doplňovací volbu. Nikdo neodešel, byli to normální lidé. Ale když mi teď někdy před rokem volali, když začaly útoky některých nesmírně pokleslých jedinců na Akademii, zda bych nepomohl, že už udělali tohle a tohle…  Odpověděl jsem, že jsou to lidé, kterých se štítím, lidé, kteří už parcelují majetek dosud žijící Akademie… Právem však mohu skončit v optimistickém duchu, protože daleko více bylo těch, kteří při osobním setkání, telefonicky či písemně spontánně ujišťovali, že dobře vědí o úloze Akademie ve vědě naší republiky a o významu mnoha kontaktů vysokoškolských pracovišť s ústavy Akademie.“

Aktualizováno: 6.10.2014 16:45, Autor: Ivana Picková

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum
zobrazit plnou verzi