Ctibor Škuta
Vedoucí pro cheminformatiku a vývoj software v CZ-OPENSCREEN, ÚMG AV ČR
Stejně asi jako většina středoškoláků-gymnazistů jsem na konci školy nevěděl, co chci vlastně dělat, ale věděl jsem, co mě baví a zajímá. Bavily mě počítače (tenkrát samozřejmě hlavně hry, ale trochu jsem i programoval) a věděl jsem, že chci jít na školu, kde se budu učit hlavně věci, které mi připadají logické, dají se odvodit a nebudu se muset tolik biflovat. Taková mi vždycky přišla i chemie a když jsem zjistil, že se na VŠCHT dostanu bez přijímaček, byl pro mě obor Informatika a chemie (dnešní Bioinformatika) jasnou volbou, i když jsem vlastně úplně nevěděl, co od něj čekat.
Obor to byl i tenkrát poměrně malý, a to především ve chvíli, kdy dvě třetiny studentů zůstaly (a v průměru zůstávají) před branami druhého ročníku. Pokud vydržíte, má to svoje výhody. Se všemi se dobře znáte, nejen se studenty/kamarády ze svého i z ostatních ročníků, ale i s vyučujícími. Dodnes si pamatuji, jak mi vedoucí oboru říkal: “My si tady všichni tykáme, protože tak se líp nadává.” Prostě to byla taková trochu rodinná atmosféra. Z našeho ročníku nás do konce magisterského programu (bez prodlužování) dorazilo pár, doslova, a přestože já šel dál na doktorát a druhý dokončivší ne, pracujeme spolu dodnes (a sedíme od sebe v kanceláři asi metr).
V rámci doktorátu, který jsem dělal kombinovaně na VŠCHT a ÚMG AV ČR (s párměsíčním odskokem v Helmholtz Zentrum v Mnichově), jsem si začal čím dál více uvědomovat, jak důležitá je interdisciplinarita našeho oboru. Zpočátku vám totiž může přijít, že přestože toho děláte hodně, vlastně neumíte nic pořádně. Nejste specializovaný chemik (ani biolog) a nejste ani “ten opravdový” programátor. Když se pak ovšem ocitnete v práci/laboratoři, kde máte s těmi opravdovými chemiky a biology pracovat, zjistíte, jak důležité je mít vhled do různých oborů. Ten umožňuje chápat data, se kterými pracujete, a lidi/uživatele, pro které je zpracováváte. A čím lépe chápete data a uživatele, tím lepší, přívětivější a užitečnější aplikace (softwarové nástroje) vytváříte.
Firem specializovaných na vývoj software pro laboratoře (aspoň pro ty biologické našeho typu) je samozřejmě relativně dost. Často ale v jejich řešeních vidíte přesně tu odcizenost od reality, kdy si vývojáři jen představují, jak vědec/vědkyně software bude používat, ne jak ho reálně používá. Do toho přidejte, že každá laboratoř je unikátní (různé technologie a různé specializace lidí), takže software musí být poměrně univerzální, a že vzhledem k omezené uživatelské (čtěte zákaznické) základně je laboratorní software extrémně drahý. To všechno nás vedlo a stále vede k tomu, že si velkou část nástrojů, které u nás v infrastruktuře používáme, vyvíjíme sami a snad nám to i docela jde. Nástroje a datové portály, které vytváříme, postupem času začali používat vědci a vědkyně nebo celé laboratoře doslova po celém světě.
To, co děláme, bychom nemohli dělat bez úzkého napojení na běžnou realitu laboratorního života a hlavně bez lidí se širokým zaměřením – programátorů cheminformatiků a bioinformatiků/cheminformatiček a bioinformatiček, kteří do určité míry rozumí oběma světům a data pro ně nejsou “jen data”. Takových lidí není mnoho. Proto není divu, že lidé z oboru Bioinformatika (dříve Informatika a chemie) jsou základem našeho týmu a úzce s nimi spolupracujeme, protože víme, jak cenná je jejich specializace a zároveň šíře jejich znalostí.
Když ukazujeme některý z našich nástrojů potenciálním uživatelům – kolegům z vědecké komunity – často slýcháme: “To je přesně to, co bychom potřebovali”, a my to víme, protože my “přesně to” potřebujeme také. V takových chvílích si říkám, že moje/naše práce dává smysl, stejně jako když se nám sám od sebe ozve některý z uživatelů s tím, že nám chce jen dát vědět, jak moc mu náš nástroj pomohl. Je to dobrý pocit.