Lucie Štiková
procesní inženýrka
Na začátku jsem mezi všemi těmi vítězi chemických olympiád přemýšlela, jestli na VŠCHT vůbec patřím. Čím dál víc jsem zjišťovala, že nic nevím. Jak fungují věci kolem mě? Vodojem, lednička, auto. Jak se vyrábí šampon? Z čeho je vlastně ohňostroj? Spousta otázek, spousta hledání (zpětně bych asi měla věnovat Wikipedii nějaký příspěvek), hodiny teorie (ano, v praxi často nevyužitelné), hektolitry vody spotřebované na experimenty, štosy popsaných papírů, z nichž některé cenné poznámky asi nikdy nevyhodím.
Postupem času jsem se ale začala méně stresovat a začala se kromě učení poohlížet i po tom, co dalšího studentský život nabízí. Ze všeho nejdřív mě nalákal Erasmus klub, což je parta skvělých lidí, kteří dělají, co můžou, aby se u nás zahraniční studenti cítili jako doma. Od doprovodu na úřady až po pořádání výletu do Prachovských skal. Nakonec jsem na Erasmus odjela i já sama a rok jsem měla možnost nacpávat se v Itálii tou nejlepší pizzou na světě za 2.5 eura. Mňam. Následoval pokus o zpěv ve školním pěveckém sboru Chemchór, další krásné studentské iniciativě, ve které se mixují nápady všech zkušenějších zpěváků, kteří často působí i v jiných sborech slavných jmen. Teď už si ale broukám jenom doma.
Abych vrátila životu to, že se sama mám tak dobře, doučovala jsem děti z pěstounských rodin, což byl pro mou netrpělivou povahu celkem oříšek. Při řešení matematických příkladů pro vyšší ročníky jsem občas musela lovit pěkně hluboko v hlavě a s díky jsem znovu vzpomínala na paní Kovářovou. Mimochodem, protože ovládala i vysokoškolskou matematiku, tak jsem k ní v prvním semestru chodila na doučování. No a v neposlední řadě jsem trávila nezapomenutelné večery se spolužáky, ze kterých jsou teď jedni z nejlepších přátel. S kamarádkou Lenkou se nám dokonce podařilo už dvakrát zorganizovat Ples chemiků! Rády tančíme a přišlo nám líto, že na VŠCHT se žádný klasický bál nepořádá. Stálo nás to pěkné nervy, ale ještě víc nás to naučilo. A já si znovu zopakovala, jak moc jsem šťastná, že jsem nešla na ta práva, protože papírování bylo z celé organizace snad to nejhorší. Když ale došlo na hledání práce, tak se všechny zkušenosti z mimoškolních aktivit dost hodily, stejně jako VŠCHT v kolonce ‘vzdělání’.
Už za studií se brigády a praxe daly díky dobrému jménu školy sehnat celkem snadno. Vyzkoušela jsem si práce v oboru, i mimo něj – na poště, na směnách v továrně, v kanceláři, v laboratoři vědeckých pracovníků na Akademii věd i v laboratoři oddělení kvality potravinářské firmy, pozici technologa chemické výroby a dělala jsem i projektového manažera pro řetězec obchodů. A zase jsem si potvrdila, že mě úplně neuchvacují dlouhé porady, že do počítače celý den koukat nechci, že se chci cítit užitečná a že bych ráda viděla výsledek svého snažení pokud možno okamžitě, protože netrpělivost mi zůstala. Jen škoda, že na odbornější lépe placené pozice chce většina potenciálních zaměstnavatelů minimálně 2 letou praxi v daném oboru a seznam realizovaných projektů k tomu. Ale já je chápu. Nový člověk stojí firmu peníze a vyplácet se začne až po čase. Malé firmy si riskování dovolit nemohou, zato velké to s vámi zkusí, a když projdete jejich několikastupňovým výběrem, můžete si už po pár dnech od nástupu začít zodpovídat za svoji část výroby. A opět máte nějaký čas na to prokázat (si), jestli na to máte.
Já jsem zkusila právě tu druhou možnost a nastoupila jsem jako procesní inženýrka do jistoty amerického korporátu na výrobu drogistických produktů. Sice to znamená brzké vstávání, občas zkrátka nestihnu zajít na poštu, protože se ve výrobě něco pokazilo, vlasy nosím stažené v culíku a první měsíc jsem měla puchýře z pracovní obuvi, doteď se učím dodržování firemní kultury a držení se zábradlí všude na schodech (což člověka chtě nechtě poznamená i v osobním životě), ale baví mě to a prozatím bych neměnila. Stejně jako bych neměnila volbu VŠCHT jako své alma mater. Jen bych se usilovněji snažila dostat do rozvrhu víc praktických technických předmětů – od strojařiny po elektro. Ale oni mě to kluci u nás na dílně doučí.