#Zvědaví

„Pomocí fyzikální chemie se dá vysvětlit celý svět. Líbí se mi, že dokáže objasnit často obyčejné věci. Ne jak, ale proč se dějí. Zkoumá třeba, jak rychle běží reakce a do jakého bodu probíhají.”

Aby se David mohl čemukoli plně věnovat, potřebuje vnímat smysl a prospěšnost takové práce. Ve svém výzkumu se zabývá měřením elektrostatického náboje na povrchu polymerů, což může v budoucnu velmi usnadnit proces třídění plastového odpadu. 

„Plasty se rozemelou, nabijou nábojem o správné velikosti a vytřídí se. Dá se tím vlastně vyřešit situace s odpady, a tím ulehčit planetě,” popisuje David, v čem vnímá celospolečenské využití svého výzkumu. 

Na začátku studia se David bál, že bude se spolužáky složitě hledat společnou řeč. Že budou ve škole všichni “příliš vědečtí” a se svou aktivní povahou a nadšením pro sporty nezapadne. To vše se ale ukázalo jako mylná hypotéza. 

„V laborce jsem byl nejmladší a to bylo trochu náročné. Lidi kolem mě řešili psaní vědeckých článků a věci, se kterými jsem do té doby neměl zkušenost. Ale pak přišlo na sport a párty a všechno to zapadlo,” směje se David. 

Říká, že v laboratoři i mimo ni zatím narazil jen na milé a vstřícné lidi, na nichž nejvíce oceňuje, že dokáží složité problémy většinou velmi srozumitelně vysvětlit. I to zapříčinilo, že se brzy začal cítit jako plně respektovaný člen vědecké laboratoře. 

V budoucnu by si chtěl vyzkoušet roli odborného konzultanta. 

„Myslím, že je to náročný úkol, odborně vést další studenty a jejich výzkumy. K tomu bych se rád postupně dopracoval.”

„Přijde mi strašně důležité rozumět sama sobě jako člověku, se všemi procesy, které se ve mně odehrávají až na buněčnou úroveň.”

Tak jako spousta jiných, se i Emílie na konci střední školy připravovala ke studiu medicíny. Během učení maturitních okruhů si ale všimla, že příprava ke zkoušce z biologie ji zabrala měsíc, narozdíl od chemie, kterou se zvládla kompletně naučit v průběhu pěti dní.

„Ujasnila jsem si, že se nechci memorovat kosti a svaly několik let nazpaměť, ale spíš jít více logickým směrem, na kterém je chemie postavena. Biochemie a biotechnologie jsou tak příjemným průnikem obou světů.“

Emílie se zabývá mikrobiologií a pracuje s antimikrobiálními látkami s cílem vyvinout alternativu ke standardním antibiotikům.

„Baví mě dělat na výzkumu, který má skutečný dopad právě kvůli zvyšující se antibiotické rezistenci,“ říká.

Po studiu by ráda na škole zůstala a pokračovala v doktorandském výzkumu.

„Uvědomila jsem si, že jsem chytrá a dobrá v tom, co dělám. Proto bych do toho chtěla kariérně šlápnout,“ dodává.

Studium na VŠCHT podle vlastních slov Emílii neuvěřitelně posunulo. Zkušenost s konkrétním výzkumem, kdy si musí sama rozmýšlet postup, přípravy experimentu i zpracování dat Emílii dodalo patřičné sebevědomí.

„Samozřejmě ne vždycky všechno vyjde. Ale když se ohlédnu zpět, vidím, kolik jsem toho překonala, kolik jsem toho už zvládla a to nejspíš znamená, že toho taky už hodně umím!“

„Nanotechnologický výzkum je výzkum budoucnosti – jdeš naproti trendu zmenšování veškerých technologií.”

Na střední se Jakub profesionálně věnoval hokeji a do školy si chodil spíš odpočinout. Všechno mu šlo, ale ne vše ho bavilo. Na základě přednášky o vlastnostech křemíku se nakonec rozhodl pro studium chemie na VŠCHT.

„Fascinovalo mě, že se dá křemík využít při léčbě rakoviny. Chtěl jsem o tom zjistit víc!”

Jakub je zvyklý fungovat v týmu, učit se v týmu a být v pohybu. Proto se nejvíc našel v laboratoři. 

„Bill Gates říkal, že máš dát práci těm lidem, kteří si ji dokáží zjednodušit a vymyslet nové cesty. V laborkách aplikuješ svoje znalosti v praxi a snažíš se vyladit celý proces,” vysvětluje.

Jakub navazuje na výzkum křemíku a ve své práci pokračuje na akademii věd. 

„Najednou se přistihneš, že pracuješ s největšími kapacitami na věcech, o kterých si možná ještě před rokem pořádně moc nevěděl. Oni tě respektujou a berou. Navíc si můžu už při škole něco vydělat tím, co mě baví! Z toho mám obrovskou radost a zároveň cítím velkou pokoru,” dodává Jakub.

Práce v laboratorním týmu se podle Jakuba nejvíce podobá hokeji.

„Je to vlastně hokejová situace – každý si hlídá svého hráče. Když mu něco nejde, jdeš mu pomoct. Zkouška je něco jako zápas – nemůžeš to vzdát. Když to nevyjde, poučíš se a příště to jdeš zkusit znovu!”

„Myslím, že medicína teď zažívá rozkvět nových metod. Chci se pohybovat na poli nových technologií. Je zajímavé, to nejen pozorovat, ale být toho přímou součástí.“

Jonáš si na střední škole pořídil domácí 3D tiskárnu a od té doby propadl všemu, co se dotýká nových a experimentálních možností propojení 3D tisku a plastových materiálů. 

Plasty jsou nejmladší materiál, poměrně hezky vypadající organika. Dobře srozumitelná. Navíc je to materiál, který se válí všude kolem, takže zabývat se jimi je víc než nasnadě,” popisuje, proč mu ze všech biomateriálů byly právě plasty nejbližší. 

Biotechnologie jsou na poli medicíny poměrně mladým oborem, který nabízí mnoho cest. Jonáš se řídí mottem: Pořádně se nauč pravidla, abys je mohl lámat jako profík. Ve svém výzkumu se pokouší vyvinout takovou technologii, která by umožnila tisk funkčních kloubních náhrad pomocí 3D tisku.

„Snažím se vyvinout polymer podporující růst tkáně. Pokouším se namíchat ideální směs, aby byla biologicky vhodná, prošla tryskou i teplem a zároveň byla dobře tvarovatelná.”

Vyvinout technologii, která by dokázala vyrobit vše potřebné ve všech zemích světa, je Jonášovým biomedicínským snem. 

Vyrábět vhodné biomateriály z recyklovaného plastu, tak aby výroba zároveň ulehčila i ekologické situaci ve světě, je pak ultimátní vědecká meta, které by rád jednou dosáhl.

„Představ si, že máš obří továrnu, chceš být efektivní a vylepšit ji. Chemický inženýr ví, co se ve fabrice děje na všech úrovních. Přichází s řešením, jak to jde dělat jinak, jak toho lze dělat víc, aby to stálo míň.”

Kačku na střední škole nelákala vyloženě vědecká kariéra. Bavila ji matematika i chemie a vylučovací metodou došla k VŠCHT. Představa zdlouhavé laboratorní práce akční Kačku příliš neoslovila, proto zamířila ke studiu chemického inženýrství. 

„Nejsem vůbec analytik. Vždycky jsem byla spíš akční člověk. V době, kdy ostatní prváci ještě hledali záchody, já už vedla skupinu erasmáků,” popisuje pobaveně Kačka.

Kačku žene vpřed velká zvědavost, ráda zkouší nové věci a ve své bakalářské práci se pustila do experimentálních vod.

„Vyráběla jsem nanočástice z polymerů, do kterých se v budoucnu budou kapsulovat léčiva. Celou aparaturu jsem si k tomu musela postavit sama, protože jsem se rozhodla zkoušet to tak trochu novou metodou.” 

Baví ji vést lidi a svou budoucnost vždy viděla spíše ve vedení týmu než výzkumu. 

„Když jsem byla malá, vymyslela jsem si, že změním svět. Ale pak mi došlo, že ho nezměním sama,” směje se. 

Na začátku se bála, aby na škole nebyla za “strašného hňupa”, ale byly to obavy marné. Říká, že na VŠCHT nepotkala jediného tuctového člověka. Studium ji otevřelo obzory a naučilo trpělivosti.

„Chemie je strašně různorodá a přesně uprostřed toho pomyslného seznamu věd mezi memorováním a logikou. Tím je pro mě ideálně vybalancovaná.”

Cuti se už střední zajímal o environmentální témata a ekologicky se angažoval. 

„Chtěl jsem celé té problematice porozumět do hloubky. Abych dokázal rozeznat, co je skutečně prospěšně, a co je ve svém důsledku škodlivé, i když se to na první pohled zdá jako dobrý nápad. Chtěl jsem zakomponovat environmentální prvky do skutečného velkokapacitního provozu, kde mohou mít nějaký vliv na výrobu i přírodu. To mě nakonec přivedlo k chemickým technologiím,“ vysvětluje. 

Své studium zasvětil ethylenové pyrolýze. Jedná se o proces, který přetváří různé frakce ropy na sloučeniny, které jsou využitelné v petrochemickém průmyslu k výrobě nejrůznějších produktů. Od plastů přes léky až po hnojiva. 

„Přínos to může mít takový, že bychom díky tomu dokázali likvidovat odpadní plasty, které zaplavují oceány, a přitom nahradili část produkce z ropy,” popisuje možné pozitivní dopady svého výzkumu.

Cuti se na škole potkal s vyučujícími, kteří mají radost z předávání vědomostí. Sám pak na VŠCHT působil dlouhá léta jako vedoucí studentských tutorů.
„Na škole se dostane pomoci každému, kdo si o ní požádá. To mi přijde super!”
Studium chemie netradičně propojuje s tancem. Nedávno založil první školní taneční spolek věnující se street dance. 

„Choreografie je vlastně dost podobná chemii – taky pracuješ v nějaké předem dané struktuře, s předem danými pravidly. Ale je třeba zapojit kreativitu, abys dosáhl momentu překvapení.“

Rád by v životě posouval sebe i lidi kolem, proto ho lákají vedoucí pracovní pozice.

„Chemie jako taková má velký dopad na společnost. Vývoj léčiv, výzkum nemocí, podpora organismu – to, co děláme, zlepšuje životní úroveň lidstva.”

Lucie si na začátku nebyla jistá, jaký chemický směr studovat, proto šla na co nejobecnější obor. 

„Vždycky jsem si představovala, že sloučíš dvě látky dohromady, bouchne to a máš hotový produkt” směje se. 

„Když jsem ale začala rozumět principům, najednou se vše propojilo a začalo dávat smysl. Chemii jsem propadla a už mě to nepustilo,” dodává. 

V rámci studia se Lucie dostala do fotochemické laboratoře, která se věnuje výzkumu fluorescenčních barev. Těmi se zabývá dodnes. 

„Když jsem byla poprvé v laborce, bylo to nové prostředí. Bála jsem se úplně všeho a pořádně ani nevěděla, co je digestoř! Po pár týdnech jsem se otrkala a začalo mi to postupně jít,” vzpomíná. 

Jejím cílem je připravit látky, které mohou být použity pro sledování biologických procesů pomocí fluorescence nebo fotodynamickou terapií. 

„Nejšťastnější jsem byla, když se mi podařilo vytvořit ze dvou absolutně čirých kapalin první fluorescenční molekulu. Pod UV lampou zářila přesně tak, jak jsem potřebovala! Když jsem se pokoušela o další reakci, skončila jsem celá růžová,” směje se. 

Lucie říká, že chemie je nikdy nekončící svět poznání, kterému člověk zasvětí celý život a nikdy se nepřestane učit. 

Vymýšlet a objevovat stále nové cesty je ale přesně to, co ji na chemii nikdy nepřestane fascinovat.

„Baví mě slučovat neslučitelné – chemii, historii a umění.”

Pro Martina představuje kov materiál, který jej provází životem. Vystudoval umělecké kovářství, vyrábí vlastní nože a ve volném čase “zvedá železo”.

„Líbí se mi ta různorodost kovu. Na jednu stranu je nepoddajný, ale přitom ho lze opracovávat a tvarovat dle libosti,” popisuje Martin. 

Po střední škole věděl, že se chce věnovat restaurování kovových materiálů. 

„Zjistil jsem, že je VŠCHT jediná vysoká škola, kde se tomu můžu věnovat. A to jsem musel pro čtyřku z chemie uprosit chemikářku,” směje se. Martin si dal studium chemie jako výzvu, kterou se mu úspěšně podařilo zdolat. 

Říká, že restaurátoři jsou doktoři pro předměty kulturního dědictví. Baví ho, že obor nabízí průnik všech restaurátorských dovedností, znalostí a technologií, které teď úspěšné ovládá. Od dějin umění přes akademickou malbu až po chemii organických materiálů. 

„Uvědomil jsem si, jak je pro mou práci důležité, rozumět těm používaným procesům na atomární úrovní. Znalosti z dějin umění jsou zase důležité pro čtení starých pláten a použití správných technik k jejich opravě. Taky to bylo vždycky dobrý na balení holek,” směje se. 

Martin je na sebe nejvíce pyšný za to, že sobě i svému okolí dokázal, že na to má. V chemii, umění i matematice. 

„Můžu teď říct, že rozumím degradaci kovových materiálů tak do hloubky, že zvládnu prodloužit život třeba historické pušky ze 17. století. Na to bych si předtím jen tak netroufl!”

„Jsem spíš kreativní člověk, baví mě věci vymýšlet a tvořit. Programování je pro mě forma inženýrství, kdy si vymyslím miniaturní systém, který si můžu teoreticky vystavět a hrát si s ním.”

Martina se přihlásila na VŠCHT, protože si myslela, že je v chemii dobrá a vždycky jí imponoval archetyp výstředního organického chemika. Zkušenost s laboratořemi v prvním ročníku ji ale přesvědčila o opaku. 

„Byla jsem hodně nervózní ze všech reakcí a procesů, které se mi děly pod rukama. Pořád jsem něco rozbíjela a všechno mi padalo. Prostě slon v porcelánu,” směje se. Po této zkušenosti se Martina rozhodla přejít na Bioinformatiku, kde se našla v molekulární dynamice. 

„Proto se má člověk přihlásit na vysokou, aby zjistil, co v životě chce, nebo nechce.”

Martina měla vždy zájem o chemii i počítače. U počítačů si nebyla jistá, jestli je v nich dobrá. “Chtěla jsem zjistit, jestli mě bude bavit programovat. A přišla jsem na to, že mě to baví strašně! Změnit obor se ukázalo jako nejšťastnější rozhodnutí,” dodává. 

Oproti běžné informatice získávají bioinformatici vhled do dalších oborů přírodních věd. Martina se věnuje simulacím molekul DNA. Pomocí programu tvoří simulace, které propočítávají síly působící na molekuly v daných podmínkách. 

„Můj obor je dobrým mezičlánek mezi genetikou a návrhem léčiv, kdy sleduju, jestli se daná látka váže na receptor, který zrovna potřebuju. Nebo zkoumá fylogenetické vztahy, skladbu proteinů nebo evoluční vztahy mezi organismy obecně. Je to hodně založené na získávání dat z experimentů a jejich anylýze.”Za velkou výhodu považuje fakt, že je bioinformatiků málo a zatím není velká konkurence. Kdyby to někdy náhodou nešlo podle představ, půjde Martina ráda programovat hry.
„Jsem totiž velkým důkazem toho, že změnit obor není ostuda. Naopak!”

„Na střední mě zajímala botanika a fascinovalo mě, jak malá molekula dokáže otrávit dospělého člověka. Vždycky jsem tomu chtěla přijít na kloub. Asi proto jsem se našla ve forenzní analýze.”

Svůj zájem o svět zločinu si Megí vysvětluje tím, že se vždy pohybovala kolem divadla, kde je to samá vyhrocená tragédie, vražda nebo jed v uchu. „Navíc jsem z Bruntálu a tam se jelo na kriminalitu hodně,” říká s nadsázkou. Škola jí šla vždycky bez učení, což na gymnáziu na malém městě procházelo, ale v Praze musela poprvé v životě opravdu zabrat.

V druhém ročníku nastal zlom, kdy se dostala do Laboratoře forenzní analýzy biologicky aktivních látek.

„Přesně tohle jsem chtěla dělat, ale docent Kuchař bral jenom ty nejlepší lidi. Nakonec jsem ho uprosila, že budu klidně umývat sklo, hlavně ať mě vezme,” směje se. 

V laboratoři se Megí podílí na výzkumu farmakokinetiky psychoaktivních látek. Věnuje se proměnám molekul těch látek, které nejsou odborně ani legislativně pokryté, a tím mohou být pro své uživatele velmi nebezpečné. 

„Tam vzniká problém, že lidi neví, co berou, a co jim to způsobí – to, co my děláme, pomůže nejen zákazu nebezpečných látek na trhu, ale může přispět k záchraně intoxikovaného člověka. Nebo naopak zjišťujeme, jestli se dají takové látky například terapeuticky využít.”

V tom vidí Megí největší smysl své práce. 

Před nedávnem nabídl docent Kuchař ve svém výzkumném týmu Megí stálé místo.

„Mě baví přesnost a smysl pro detail. Na začátku byly  pokusy, výbuchy a překvapení, co všechno wow se může v laborce stát. Ale teď mi jde hodně o pochopení, proč k tomu dochází. Chemie má logický základ.”

Michala bavila chemie už na gymnáziu. Vždy ho fascinovalo, že úplně vše kolem nás se dá na atomární úrovni rozložit na známé prvky periodické tabulky. Během bakalářského studia se tedy nejvíce našel v chemických rozborech a analytice. 

Ve druhém ročníku se dostal do laboratoře, která se zaměřuje na bezpečnost obalových materiálů potravin. V té působí dodnes.  

„Je to taková detektivka. Třeba před několika lety byly v trendu bambusové brčka.  Jeden vzorek se ale choval dost podivně. My přišli na to, že se nejedná o čistý bambus, který slibují, ale byl v nich plast, což je klamání zákazníků,” přibližuje svou práci na příkladu Michal. 

Má rád, když vědecký rozum vyhrává nad domněnkami nebo módními trendy a odhalí se jejich skutečná prospěšnost, nebo naopak nebezpečí. 

„V tom jsem fakt velký puntičkář,” směje se. 

Protože rád střídá čas v laboratoři s další činností, vyučuje Michal hodiny chemie na základní škole ve Vraném nad Vltavou. V učitelství vnímá tvůrčí činnost, která mu dobíjí baterky.
„Baví mě předávat nějaké hodnoty poznání. Respektovat rozmanitost dětí na různých úrovních. Budovat svobodu názorů a hodnoty vědy. Přál bych si, aby z nich byli spíše dobří a zvídaví lidé než experti na názvosloví,” popisuje. 

Inspiraci z práce s dětmi si pak Michal přenáší zpátky do laboratoře.

„Vymýšlím barevné pokusy, abych je zaujal. Oni na to koukají jako na ohňostroj a já s nimi. Do laboratoře se vracím zabývat se podstatou těch ohňostrojů. V tom je asi to moje puntičkářství,” směje se.

„V léčivech vidím největší budoucnost a jistotu, kterou mi studium může dát. Navíc mě to baví!”

Noniným celoživotním koníčkem je hra na klavír,  ale profesně se rozhodla vydat směrem ke studiu chemie a přírodních věd.

„Pocházím z Arménie, kde se tradičně hodně dbá na přání rodičů, a ti mě tlačili spíše k něčemu, kde budu mít jistější budoucnost,”

Na začátku se nejvíce bála povinných laborek. Ze střední školy neměla (jako většina spolužáků kolem) s laboratoři žádnou větší zkušenost. 

„Najednou tě postaví do místnosti, kde se bojíš cokoli podělat. Neuměla jsem vůbec nic. Máš miliardu nádobí, který ani nevíš, jak se jmenuje. Všichni jsme na tom byli stejně bídně, ale dohromady jsme to dali,” vzpomíná na začátky v laboratoři. 

Hru na klavír neopustila a na VŠCHT se přidala ke školnímu orchestru. Když se v druhém ročníku rozhodovala, do jaké výzkumné laboratoře se přidá, díky kontaktům z orchestru získala možnost dostat se do laboratoře léčiv podatelných kůží. 

„Našla jsem si tam super lidi. Můžu se dále věnovat hudbě a přitom dělat super výzkum. Jsou to v prvé řádě mí kamarádi, kterých se nebojím na nic zeptat,” popisuje. 

Nona provádí experiment s nanočásticemi, které přenáší léčivou látku přes kožní bariéru vzorků prasečí tkáně. 

„Ten experiment trvá tři dny, kdy tam musíš být od rána do večera. Ale zase výsledky přijdou hned, i kdyby byly špatné. Za půl roku jsem získala desetkrát víc dat, než kdybych se musela rok trápit s jednou reakcí, která třeba nedopadne.” 

Orchestr Nonu motivuje. V budoucnu by ráda dále prokládala chemický výzkum hraním. Půjde to?  

„Myslím, že určitě! Se s tím přece nedělám, aby to pak nešlo!” směje se.

„Chemie je daná jasnými definicemi. Má řád, a přesto se chová spontánně. „Proč je důležité se zabývat historií? Protože přece nemůžeš jít ve vědě vpřed, když nevíš, odkud jsi vyšel. Až s důkladnou znalostí předchozích technik a technologií je můžeme inovovat.”

Pavla na střední patřila mezi studenty s širokým záběrem předmětů. Bavily ji přírodní i humanitní předměty a ve všech byla dobrá. Po maturitě vyrazila studovat syntézu a výrobu léčiv, ke které si po roce studia přibrala technologii restaurování jako druhý obor. Konzervování a restaurování v ní znovu oživily lásku k historii, rozhodla se tedy nakonec pro program, který historické vědy s chemií nejlépe propojuje. 

„Z restaurování jsem byla okamžitě nadšená. Hned jsme šli do laborky, okamžitě jsme vyrazili na exkurze a najednou jsem se mohla plně zabývat dějinami umění, které miluju!”

Exaktní vědci bývají úzce profilovaní v expertíze na jeden výsek oblasti vědeckého bádání. Takové zaměření jim pak pomáhá být těmi nejlepší experty na danou problematiku. Pavlu ale baví zasazovat poznatky z jedné oblasti do kontextu ostatních věd, přírodních i humanitních. 

„Pro mě je krása dostat do rukou archeologický nález a přinést si ho do laborky. Udělat analýzu, zapojit znalosti z historie, chemie nebo mineralogie. Pak to všechno dát dohromady a zjistit, z jakých surovin či jakým způsobem byl vyroben a následně jaké materiály použít k jeho opravě” popisuje svou práci v laboratoři. 

Pavla se v rámci výzkumu zaměřuje na práci s těmi keramickými. 

„Dělám chemické analýzy i mechanické testování. Teď třeba dělám hodně výbrusy a 3D skenování. Nebo testuji různé lepidla a výplně a vyhodnocuji, které jsou pro restaurování nejvhodnější,” popisuje.

Na její práci ji nejvíce baví, že se dostane na místa, kam by se běžný smrtelník nepodíval. “A většina klasických chemiků už vůbec ne!”, směje se.

„Chemie je daná jasnými definicemi. Má řád, a přesto se chová spontánně. Není to magie – pracuje s metodami, které ti dokáží vysvětlit, proč se věci dějí.”

Pavla se k chemii dostala přes svůj zájem o pečení. Odmala ji zajímalo, co se to uvnitř odehrává za procesy. Na střední škole se vše probíralo rychle a nebyl čas se zeptat. 

„Mnohem víc mě bavilo koukat se doma na videa, kde ti vysvětlili, co že se tam přesně děje a proč. Proč třeba karamelizace začíná vonět až při 180 stupních a tak,” směje se. Pavla si založila sešit, který vedla jako laboratorní deník s metodikou postupů. Přes pečení se dostala ke komplikovanějším procesům, například k teoriím pokročilé syntézy.

„Pečení je přesně to, co dělám v laborce. Pracuju rukama, něco vytvářím, aby z toho na konci bylo něco k užitku.”

Pavlu baví zkoušet si chemickou teorii v reálném světě a pracovat s materiály, které vidí a může si osahat. Proto se věnuje polymerům, materiálům, kterých je všude kolem nás spousty, a současná věda hledá cesty, jak s nimi udržitelně nakládat. 

„Plasty mají strašně špatnou pověst, ale co bychom bez nich dělali? My dokážeme upravit jejich strukturu, aby si udržely své vlastnosti nebo třeba získaly vlastnosti úplně nové. Aby se například neohrozila jejich odolnost a přitom mohly být rozložitelné. A tím má velký smysl se zabývat!”

Pavlu ve studiu i výzkumu nejvíce motivuje rodinná atmosféra. Zapojila se do studentských spolků a podle svých slov rozkvetla. 

„Začala jsem potkávat lidi, jako jsem já. Co mají stejný humor a přitom je každý svébytná osobnost. To mě naučilo komunikovat a otevřít se světu,” dodává.

„Dnes se klade velký důraz na přechod od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie. Myslím, že je důležité se zabývat výzkumem technologií v energetice, které by takový přechod umožnily.”

Petr měl na střední škole většinou dobrý prospěch, což mu komplikovalo výběr vysoké školy, protože nevěděl, v čem je dobrý. Zvažoval medicínu, film, jazyky i humanitní studia. Proč se nakonec rozhodl pro VŠCHT?

„Chemie nabízela něco víc. Koukáš na ty věci kolem a ptáš se: Proč jsou? A chemie nepopisuje, ale jde do hloubky jevů. Nabízí odpovědi. Proč něco hoří a něco ne? Navíc jako inženýr z Dejvic můžu po škole dělat cokoli,” směje se.

Fascinují ho komplexy velkých elektráren a element ohně. Vybral si tedy obor kombinující studium energetiky a chemie. Zabývá se korozí materiálu v superkritické vodě, která je jedním z témat jaderného výzkumu. 

„Odmalička jsem byl trochu pyroman, co si hraje tajně se sirkama. Musím říct, že mě síla ohně a výbuchů baví dodnes,” popisuje svůj zájem. 

Na střední se Petr připravoval na test většinou o přestávce. To ale na vysoké přestalo stačit. Spolužáci postupně odpadávali, ale Petr se zabejčil a ve studiu úspěšně pokračuje. 

„Jsem běžec. Je to pro mě terapie, zkouším se překonávat a trénuju vytrvalost,” vysvětluje. “Často se říká, že je naše tělo továrna, ale je to spíš elektrárna. Je to o člověku a biochemické energetice, musíš čerpat palivo, musíš být úsporný a rozložit energii, abys podal výkon a měl ze sebe radost.” 

Petr se ve studiu energetiky našel a myslí, že mu zkušenost z vysoké školy pomohla dospět.

„Ambicí našeho ústavu je propojovat techniku s prohlubováním ekonomického vzdělání. To mi poskytuje super zázemí, kde se můžu zdokonalovat v manažerských dovednostech a soft skills.”

Richard už na střední škole věděl, že nechce skončit jako “průměr”. Netíhnul k “hotovým povoláním”, ale chtěl studovat obor, který by mu ideálně otevíral více možností, kudy se v budoucnu vydat. 

„Šla mi matematika, ale s lidmi jsem to tehdy moc neuměl. Zároveň mě zajímala psychologie, ekonomie a sociální vědy. Chtěl jsem vědět, jak svět a lidi v něm fungují. Jak se navzájem ovlivňují,” popisuje. 

Richard je aktivní skaut a v rodném Českém brodě dodnes vede oddíl. Formovat a inspirovat mladé lidi, aby z nich vyrostli úspěšní a sebevědomí dospělí, ho baví. Stejně jako vidina budoucích vedoucích pozic v práci. 

„Je určitě fajn, když jsi super bedna na techniku a do hloubky chápeš procesy. Ale zároveň umět jednat s lidmi, vést tým, správně a efektivně komunikovat, aby to bylo pro všechny strany příjemné – to je velká konkurenční výhoda,” vysvětluje Richard. 

Právě učení se tzv. měkkých dovedností uplatňuje na denní bázi ve skautu, s klienty své poradenské firmy nebo ve studentských spolcích, ve kterých se při studiu angažuje.

Richard nechce vést ordinérní a smutný život. Říká, že jej chce naplnit zajímavou prací, lidmi i zážitky. Tak, aby v životě nepotřeboval dovolenou.

„Je to taková sobeckost v dobrém skutku – dělá mi dobře pracovat na něčem, co pomáhá světu. Ochrana vody má smysl, který přesahuje můj diplom.”

Stano chce zlepšit svět skrze ochranu vody. Zní to prostě, ale možná neexistuje složitější úkol. 

Vždycky měl k vodě kladný vztah. Odmala rád plaval a jeho táta se věnoval abstraktní fotografii krkonošských potoků. Fascinace vodou u něj propukla v průběhu prvního ročníku, kdy se během přednášek o ochraně vodních zdrojů dotkli filozofických významů vody a jejímu prolnutí se všemi kulturami v historii. 

„Voda má spoustu anomálií oproti tomu, jak se chovají ve stejných podmínkách podobné látky. Jednou z nich je třeba maximální hustota při 4 °C, což umožňuje zachování života ve vodě v zimních měsících,” vysvětluje.

Voda je element, který propojuje všechny lidské činnosti s prostředím, a proto i malá změna v jejím používání může mít vliv například v problematice ochrany vodních zdrojů. 

Stano se věnuje antibiotické rezistenci.

„Celý svět je propojený vodou. Kvůli používání antibiotik s ní souvisí i zvyšování bakteriální rezistence. K té člověk přispívá prostřednictvím odpadních vod – a naším úkolem je vyvíjet takový systém jejich čištění, aby se to nedělo. Moje práce je mix všeho – nabírám vzorky v terénu, zpracovávám je laboratorně a s daty si pomáhám bioinformatikou,” popisuje Stano svůj výzkum, který je součástí mezinárodního projektu sjednocujícího metodiku v evropských laboratořích. 

Nedávno si uvědomil, že jej průzkum přivedl do stejných krkonošských potoků, které na fotografiích zachycoval jeho otec. 

Stano říká, že jej voda naučila uvědomění propojenosti všech oblastí lidské činnosti, bádání i vlastního konání vůči přírodě a společnosti.

„Chemie odpovídá na detaily o světě kolem nás. Je kouzelná v tom, jak jej rozkládá na úplnou atomární podstatu.”

Tereza se vždycky snažila nalézt způsob, jak prospět ostatním. Říká, že ji osobně nenaplňuje nic, pokud se to netýká pomoci jiným. Od střední školy se věnuje dobrovolničení pro různé organizace. 

Znalosti, které nabývá při studiu, šíří pomocí sociálních sítí mezi mladší generaci. 

„Baví mě spojovat influencerství a vědu. Je to možnost, jak lidem přiblížit různé problematiky, které si třeba do té doby neuvědomovali,” vysvětluje. 

Terezu baví vymýšlet cesty, jakými lze komunikovat ekologická témata současné generaci atraktivním způsobem. “Navíc je to skrze sociální sítě rychlejší než třeba pomocí besed,” dodává. 

„Lidé si často myslí, že musíš být pro chemii hlavně velký matematik s analytickým myšlením. Já jsem hodně kreativní člověk, což mi umožňuje nahlížet problémy zase z jiného úhlu pohledu a s kolegy s více analytickým přemýšlením tak můžeme tvořit skvělý tým.”

Baví ji spojovat environmentální témata, chemii a aktivismus. Spolupracuje na výzkumu průmyslové kultivace masa, jehož cílem je vyvinout způsob, jak vytvářet kultivované maso v průmyslovém měřítku a kompletně tak nahradit masný průmysl. „Znamenalo by to ukončení etického i environmentálního problému, který masný průmysl způsobuje,” říká Tereza.

„Jsem hrdý, že můžu posouvat lidstvo dál. To by mělo být ultimátním cílem vědy.”

Lee se do Česka přistěhoval s rodinou v pěti letech. Zpočátku se potýkal s jazykovou bariérou, českému prostředí a jeho lidem spíše nerozuměl. 

„Čísla byla ale univerzálním jazykem. Počty byly stejné v češtině i korejštině. Matematika mi umožnila proniknout do studia přírodních věd,” vysvětluje. Po čase zjistil, že zkoumat svět v číslech mu přestává stačit a chtěl mu porozumět na atomární úrovni. 

„Co dalo listu barvu? Co způsobuje klimatickou krizi? Proč voda mrzne? Základ tohohle světa jsou jednotlivé prvky periodické soustavy. Nic víc, nic míň. Všechno je chemie a to mě fascinuje!”

Lee se věnuje analytické chemii, odvětví, které zkoumá metody zjištění kvality a kvantity látek. 

„Já bych sám sebe označil spíše za analytika než třeba inženýra. Ale vlastně každý obor na škole musí analytiku do nějaké míry ovládat,” vysvětluje Lee. 

Dostal se do NMR laboratoře, kde má možnost pracovat s těmi nejlepšími analytickými stroji a metodami, které dnešek nabízí. “Jsou tam ohromné stroje, kolem kterých se to všechno točí. Fascinuje mě čtyři dny v kuse něco měřit a jenom na to koukat!”

Lee by se v budoucnu rád věnoval vědě, ale říká, že půjde s radostí všude tam, kde může být prospěšný. Jestli to bude analýza léků, drog nebo třeba vody, tolik neřeší. Jako chemický analytik může pracovat všude, kde bude chemické analýzy třeba.